Podvodné suplementy

Na závěr by bylo vhodné stručně se zmínit o některých pochybných – ale kupodivu nespočetných - „anabolických“ produktech, se kterými se setkáváme v regálech fitcenter a sportovních obchodů. Ty k nám bohužel začaly v masívní míře proudit na počátku devadesátých let a zaplavovaly stránky tehdy vznikajících kulturistických časopisů. Muselo uplynout celých deset let, než čeští a slovenští konzumenti těchto zázraků vystřízlivěli  a pochopili, že za jejich náhlým přílivem do středoevropských krajů stály velmi často nečestné úmysly. Dnes už víme, že mnohé neúspěšné západní firmy využily otevření východních trhů k zoufalému pokusu o výprodej svých morálně zastaralých výrobků, které ležely bez zájmu ve skladech. Po mnohých z těchto firem se již dnes slehla zem. Jsou však dodnes nahrazovány jinými, které prozatím bezostyšně tyjí z naivity a neinformovanosti teenagerů, jež se právě chopili činky a hledají nejsnazší cestu k nárůstu svalů. Smutná historie některých „zázračných“ suplementů je však důrazným varováním, aby obsah své peněženky před obchodníky podobného ražení chránili. I když se ve fitcentrech můžeme setkat s anekdotickými zkazkami o údajné účinnosti některého z takových výrobků, nemění to nic na faktu, že pro drtivou většinu uživatelů budou tyto tzv. sportovní suplementy znamenat pouze vyhozené peníze.

Jedním z typických příkladů je dibenzocide, derivát vitamínu B-12, který začal být na počátku devadesátých let houfně propagován jako „mocná náhrada anabolických steroidů“. Pod vlivem takového reklamního hesla roztál nejeden kulturistický adept a objednával stovky bílých kapsulek se zázračnou látkou. Po několika letech však kolektivní zkušenost mnoha cvičenců s famózním derivátem vedla ke krachu tohoto neuvěřitelně nestydatého byznysu. Žádný div. Dibenzocide byl totiž kdysi testován při vědecké studii na dětech postižených anémií. Jelikož vitamin B-12 léčí anémii, děti požívající dibenzocide přibíraly na váze téměř stejně, jako anemické děti léčené nízkými dávkami steroidů. Výsledků studie se pohotově chopily suplementové firmy a vychytrale ji zneužily pro svou reklamní kampaň. „Mocná náhrada anabolických steroidů“ byla na světě. Když se na konci 80. let dibezocidový obchod s iluzemi zhroutil na Západě, přebytky se prostě dovezly na „hloupý“ Východ. V roce 2000 se ale „mocná steroidová náhrada“ nenápadně vytratila z nabídek i těch nejméně bystrých distributorů. Další, až tragikomický příklad poskytuje boron, prvek, který prý podle jedné studie zvyšoval hladinu testosteronu. Jakmile to vešlo ve známost, začaly suplementové firmy chrlit boronové pilulky. Teprve po několika letech vyšlo najevo, že všichni uživatelé sedli na lep. Zmíněná studie byla totiž prováděna na ženách po menopauze…

Dnes však pro změnu běží jiné hity: MCT oleje (problematický, nebo dokonce záporný efekt), L-karnitin (tvrzení o jeho sportovním přínosu leží daleko více v teoretické než v skutečně prokázané, praktické rovině), ribóza (opravdu drahý špás), HMB (údajně účinné hlavně u začátečníků, ale tak drahé, že se běžnému cvičenci spíše vyplatí nakoupit steroidy) nebo různé zaručeně účinné bylinné přípravky, mezi nimiž obzvláště vynikají „přírodní stimulanty tvorby testosteronu“. Zejména se to týká proslulé bulharské rostliny Tribulus terrestris, která zvyšuje libido u starších mužů s nedostatkem testosteronu, ale její vliv na sportovní výkon se ukazuje jako mizivý (Antonio a kol. 2000, Neychev, Mitev 2005). Zajímavé je, že před časem tuto rostlinu na stránkách kulturistického časopisu propagoval bývalý mistr republiky, jenž byl krátce poté přistižen na hranicích při pašování 40 000 tablet anabolických steroidů. Tribulus zřejmě náhle přestal účinkovat. Rovněž proces výroby řady takových suplementů je obestřen záhadou. Podle zdrojů z jedné české firmy se například její oblíbený výrobek "kreatinový džus" vyrábí mícháním kreatinu s prošlými baleními iontových nápojů a přídavkem moučného cukru. Zákazníci si prý však velmi chválí účinnost i skvělou chuť. Pozor si je nutné dávat i na předražené „stoprocentní“ kreatiny v 50% koncentraci obsahující často více než polovinu glukózy a bezcenných „transportních látek“. Sportovci však nemohou očekávat, že se pravdu o těchto pseudosuplementech dozvědí na stránkách časopisů. Ty jsou totiž finančně závislé na penězích, které dostávají za reklamu na tyto výrobky, a neváhají publikovat i evidentní podvody a nesmysly, včetně trapných fotomontáží o skvělých účincích přípravků na hubnutí.