[Pozn.: Informace na této stránce jsou již antikvované. V současné době (rok 2012) jsem ve výzkumu této oblasti mnohem, mnohem dále, a doufejme, že jeho výsledky budou publikovány.]

Když na počátku roku 2000 vyšla v zámoří kniha amerického žurnalisty Jona Entinea TABU: Proč černí atleti dominují sportům a proč se o tom bojíme hovořit, zavdalo to v atmosféře ctící zásady politické korektnosti důvod k mnoha vzrušeným polemikám. Jon Entine, někdejší televizní producent, který koncem osmdesátých let spolupracoval na úspěšném sportovním dokumentu televize NBC Černý atlet: Pravda a fikce, cituje slova tenisové legendy Arthura Ashe, který se k této otázce vyslovil krátce před svou předčasnou smrtí počátkem devadesátých let: „Není to žádná náhoda. Sociologie nemůže tento jev vysvětlit. Musím věřit tomu, že tu existuje něco, co dává nám černým výhodu. Mé srdce říká ,Ano´, můj rozum říká ,Ne´. Chci to slyšet od vědců.“ Fenomenální olympijský vítěz Carl Lewis se vyjádřil v podobném duchu: „My černí jsme v mnoha ohledech stavěni lépe. Pochybuje snad o tom někdo?“

Odpověď na takovou otázku ovšem není jednoduchá. Špičkoví sportovci jsou víceméně extrémními produkty genetické variability; jejich výjimečnost spočívá právě v tom, že se výrazně liší od běžného průměru. Stejně jako nemusí být přesné popisovat na základě jejich výkonů populaci, jejímiž jsou příslušníky, nemusí být v souladu se zprůměrovanými charakteristikami specifický talent konkrétního jedince. Při růstu špičkového sportovce musí navíc spolupůsobit celá řada dalších významných faktorů, počínaje kulturním zázemím přes motivaci, sociální podmínky, odborné tréninkové vedení a sportovní tradici v určitých zemích.  Na druhé straně je nepochybné, že určité lidské populace produkují více specifických fyzických typů, které mají lepší předpoklady pro některé druhy sportů. Tyto rozdíly mohou být velmi malé, ovšem na špičkové mezinárodní úrovni, kde o vítězství rozhodují zlomky sekund či pouhé centimetry, může být i taková malá genetická výhoda zlatým dolem. Přesto ne každý sdílí názor, že sportovní dominance musí mít vždy genetické příčiny.

„Pokud antropologie v tomto století něco prokázala, pak je to fakt, že konzistentní rozdíly mezi skupinami (od profesionální reprezentace po tvar lebky) nejsou hodnověrnými důkazy pro dědičný základ těchto rozdílů. A výkony několika výjimečných individualit nemohou posloužit pro popis populace, ze které jsou extrahovány,“ napsal na adresu Tabu Jonathan Marks, biologický antropolog z University of North Carolina. „Černá dominance v basketbalu proto není argumentem pro sportovní geny více, než židovské komediální geny či irské policejní geny…Proč se jedno dítě stane doktorem a druhé boxerem? To není otázka pro vědce. To je otázka pro astrology.“

Světové rekordy v atletice (k 1.1. 2006)
100 m	9.77	Asafa Powell (Jamajka)	2005
200 m	19.32	Michael Johnson (USA)	1996
400 m	43.18	Michael Johnson (USA)	1999
800 m	1:41.11	Wilson Kipketer (Keňa/Dánsko)	1997
1500 m	3:26.00	Hicham El Guerrouj (Maroko)	1998
Míle	3:43.13	Hicham El Guerrouj (Maroko)	1999
3000 m	7:20.67	Daniel Komen (Keňa)	1996
5000 m	12:37.35	Kenenisa Bekele (Etiopie)	2004
10 000 m	26:17.53	Kenenisa Bekele (Etiopie)	2005
Půlmaraton	0:59.17	Paul Tergat (Keňa)	1998
Maraton	2:04.55	Paul Tergat (Keňa)	2003
110 m př.	12.91	Colin Jackson (V. Británie) Liu Xiang (Čína)	1993 2004
400 m př.	46.78	Kevin Young (USA)	1992
3000 m př.	7:53.63	Saíd Saíf Šahín (Keňa/Katar)	2004
Výška	245	Javier Sotomayor (Kuba)	1993
Tyč	615 (h)	Sergej Bubka (Ukrajina)	1994
Dálka	895	Mike Powell (USA)	1991
Trojskok	18,29	Jonathan Edwards (V. Británie)	1995
Koule	23,12	Randy Barnes (USA)	1990
Disk	74,08	Jürgen Schult (NDR)	1986
Kladivo	86,74	Jurij Sedych (SSSR)	1986
Oštěp	98,48	Jan Železný (Česká rep.)	1996
Desetiboj	9026	Roman Šebrle (Česká rep.)	2001

 

Pohled do historických statistik však působí přesvědčivě. Před šampionátem v Edmotonu (2001) bychom museli  jít až k 221. místu v historickém pořadí, abychom objevili nejlepší čas bílého sprintera v běhu na 100 metrů. V roce 1984 běžel Polák Marian Woronin tuto trať v čase rovných 10 sekund a stejnou hodnotu má i asijský rekord, který v roce 1999 na Asijských hrách v  Bangkoku vytvořil Japonec Koji Ito. Zatím jediným sprinterem neafrického (irsko-aboriginálského) původu, který pokořil bariéru 10 sekund, byl v roce 2003 Australan Patrick Johnson, který za pomoci větru na hranici regulérnosti (+1.8 m/s) zaběhl čas 9.93 sekundy. Bílý běžec držel světový rekord na 100 m naposledy v roce 1960, kdy na olympijských hrách v Římě Němec Armin Hary deklasoval elitu amerického sprintu v čase 10,1 sekundy a v témže roce dosáhl ručně měřeného výkonu 10,0. Od té doby jsou však úspěchy bílých sprinterů řídké. Od roku 1987 se žádný z nich do finále významné světové soutěže ani neprobojoval. Vítězství Řeka Kenterise na olympiádě v Sydney bylo prvním triumfem bílého sprintera od vítězství Alana Wellse a Pietra Menney na OH v Moskvě 1980. V posledním desetiletí navíc výkony bílých vytrvalců zmizely z popředí světových statistik i na dlouhých tratích. Evropané se v porovnání s Keňany či Etiopany stali závodníky druhé kategorie.  

 

Kromě úspěchů černých sprinterů jsme od počátku devadesátých let svědky jiného fenoménu, kterým  je dominance afrických atletů na středních a dlouhých tratích. Zejména v bězích na 5-10 km se Evropané stali závodníky druhé třídy. Těmto nápadným trendům je v posledních letech věnováno stále více vědeckých studií, které se na ně pokoušejí najít uspokojivé odpovědi. Co však na první pohled upoutá na tomto jevu pozornost je fakt, že zatímco na krátkých vzdálenostech do 400 m září atleti, jejichž kořeny sahají do zemí západní Afriky (kam patří i předkové dnešních Afroameričanů), Maročané, Keňané, Etiopané a v menší míře Alžířané a Jihoafričané excelují takřka výlučně pouze v bězích delších než 800 metrů.  Obzvláště zřetelné je to na atletických mistrovstvích afrického kontinentu, kde kupříkladu Nigerijci tradičně sbírají medaile díky svým vynikajícím sprinterům, ale vesměs neobsazují vytrvalostní běhy nebo soutěže cross-country. Tyto rozdíly jsou velice pozoruhodné z hlediska  sportovní fyziologie, protože rychlostní a vytrvalostní schopnosti jsou determinovány naprosto odlišnými antropologickými a fyziologickými charakteristikami. Zatímco sprinteři reprenzentují muskulární typy s převahou rychlých svalových vláken, která nejsou schopna dlouhotrvajících výkonů, vytrvalci jsou typicky štíhlých, ektomorfních postav s převahou pomalých (červených) svalových vláken, která se smršťují mnohem pomaleji, ovšem umožňují dlouhodobou svalovou práci.  

30 NEJLEPŠÍCH ATLETŮ HISTORIE (podle rasy či populace, k 1.1.2004). Zájemce o atletické statistiky odkazuji na stránky Matti Koskimiese a Petera Larssena (viz linky na stránce SPORT).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---

 

Klíč je v Africe

Antropologové rozeznávají několik základních fyzických typů černých Afričanů, které do značné míry odpovídají základním jazykovým skupinám. Představiteli velmi starobylých rasových skupin na tomto kontinentu jsou kromě trpasličích Pygmejů z pralesů tropické Afriky také Sanové (Křováci) a jim příbuzní Khoiové (Hotentoti), kteří dnes přežívají v nehostinných pustinách jižní Afriky, ačkoli ještě před několika tisíci lety zasahoval areál jejich rozšíření až do dnešní Etiopie. Jedním z posledních reliktů této archaické rasy ve východní Africe jsou  Hadzapové v severní Tanzanii. Obě skupiny jsou tělesně velmi subtilní a dosahují velmi malé výšky (Pygmejové sotva 140 cm, Sanové a Khoiové 150-160 cm).

Vlastní africké černochy lze rozdělit na další dvě velké skupiny: Západoafričané, mluvící jazyky kongokordofánské rodiny a náležející převážně k tzv. bantuskému typu, se obecně vyznačují tendencemi ke střední (165-175 cm), mezomorfní postavě. Tyto skupiny obývaly kdysi pouze nížiny západní části kontinentu, ovšem díky migraci Bantuů z prostoru dnešní Nigérie a  Kamerunu, která začala před zhruba 5000 lety,  se postupně šířily na východ a na jih, odkud vytlačily nebo asimilovaly původní populace Pygmejů a Sanů. Bantuskými jazyky mluví dnes většina obyvatel subsaharské Afriky. Druhou základní skupinou černých Afričanů jsou příslušníci tzv. nilotského typu, hovořící většinou nilosaharskými jazyky. Niloti se vyvíjeli v suchých, horkých savanách východní Afriky a jsou typičtí velmi štíhlou, často velmi vysokou (až přes 180 cm), šlachovitou postavou, přizpůsobenou teplému tropickému podnebí. Mezi Niloty patří např. i většina Keňanů a antropologicky i bantusky hovořící Tutsiové z Rwandy, jejichž průměrná výška přes 180 cm je spolu s Nizozemci řadí mezi za nejvyšší lidi na světě. Nilotské skupiny jsou ale po stránce tělesného vzrůstu dosti variabilní: zatímco pastevecké kmeny z nížin vděčí za svůj výrazný vzrůst nejspíše vysoké toleranci vůči laktóze a pravidelné konzumaci mléka, průměrná výška Keňanů a jiných skupin z náhorních plošin východní Afriky, které jsou často oběťmi potravinového strádání, nepřesahuje „ekonomických“ 170 cm.

Na severu Afriky potom dominují semitohamitské (afroasijské) jazyky, jimiž hovoří kromě Arabů také Berbeři v severozápadní Africe, obyvatelé Čadu a Kúšité na východě kontinentu. Semitohamité v Africe náležejí vesměs k europoidní nebo smíšené rase.  

Moderní genetický výzkum ukazuje, že na africkém kontinentu narážíme na výjimečně pestrou genetickou variabilitu, která nemá obdoby v ostatních částech světa. Tento fakt snadno pochopíme, pokud si uvědomíme, že Afrika byla kdysi kolébkou lidské evoluce. Teoreticky bychom mohli na africkém kontinentu očekávat výrazně větší variabilitu fyzických a fyziologických typů než kdekoli jinde. Co nám však o atletických rozdílech mezi černými Afričany může říci současná věda?

 

Černí sprinteři a bílá vlákna

 

Antropologické studie prováděné převážně na Afroameričanech (kteří jsou z větší části západoafrického původu), ukazují ve srovnání s bílými Evropany na relativně delší končetiny v poměru k výšce těla (u Evropanů činí poměr trup/výška asi 52,2%, zatímco u Západoafričanů asi 50% a u Afroameričanů se blíží 51%), výše postavené těžiště, úzký a plochý hrudník, užší boky a štíhlejší lýtka s vysoko posazenými šlachami. Teoreticky tedy bude mít černý sprinter delší krok než jeho bílý soupeř stejné výšky a jeho štíhlejší lýtka nebudou vytvářet tak velikou setrvačnou sílu při pohybu v kolenním kloubu, což zmenší nároky na výdej svalové síly a energie. Dobře známým faktem je i v průměru vyšší hladina testosteronu, která u mladých mužů až o 19 procent přesahuje průměr bílé populace USA. To může potenciálně přispívat k vyšší soutěživosti a agresivitě, ale i k vyšší míře kriminality uvnitř této menšiny. Opakovaně byla potvrzena i vyšší hustota kostní hmoty (+5-20 %) a s tím související vyšší hustota těla. Na základě atletických výkonů lze teoreticky soudit, že černí atleti západoafrického původu mohou být dědičně obdařeni vyšším počtem rychlých svalových vláken. Navíc studie porovnávající distribuci svalstva u amerických atletů ukazují tendenci k lepšímu vývinu svaloviny končetin u Afroameričanů, zejména stehenního a hýžďového svalu. Typicky vysoko postavené hýždě Afroameričanů jsou charakteristickým znakem sprinterů, neboť vytvářejí výhodnější úhel pro generování rychlého běžeckého pohybu.

 

Ve svalovině člověka nacházíme tři základní typy svalových vláken: tzv. pomalá vlákna typu I, nezbytná pro vytrvalostní, aerobní svalovou práci, a vlákna rychlá (typ II), která se dělí na pomalejší typ IIa, jenž má i určitý aerobní potenciál, a rychlejší typ IIb, který se uplatňuje v anaerobních výkonech krátkého trvání (řádově několik sekund). Vlákna I a IIa jsou označována také jako vlákna červená. Toto zbarvení jim dodává protein myoglobin, zodpovědný za přenos kyslíku při svalové práci. Rychlá vlákna IIb se označují jako tzv. vlákna bílá. Sprinteři světové třídy mají obvykle ve stehenní svalovině 70-80% rychlých svalových vláken. Naopak vytrvalostní běžci mohou mít až 90% vláken typu I. Vlákna typu IIb mají navíc zajímavé charakteristiky: při tréninku s určitým podílem aerobní složky se téměř bezezbytku konvertují na vlákna typu IIa. Je to zřejmě způsobeno jejich extrémním anaerobním charakterem, který se v běžném životě uplatňuje pouze v menší míře. Naopak konverze vláken typu IIa na typ I (resp. I > IIa) je velmi obtížná.

Tým kanadských vědců z univerzity v Quebecu vedený dr. Pierre Amou studoval v roce 1986 rozdíly v charakteristikách stehenního svalstva mezi 23 bílými Frankokanaďany a 23 africkými studenty z Kamerunu, Senegalu, Pobřeží Slonoviny, Zairu a Burundi. Výzkumníci odebrali u všech 66 mužů vzorky svalové tkáně a  zjišťovali vzájemný poměr rychlých a pomalých svalových vláken. Ve svalovině Afričanů byl skutečně vyšší počet rychlých svalových vláken (+9,3%: 68,3% oproti 59%), ovšem rozdíl v poměru vláken typu IIb byl zcela minimální (17,1% u bělochů, 19,7% u černochů). Zajímavým zjištěním této studie však byly rozdíly v množství anaerobních enzymů, aktivních při svalových výkonech krátkého trvání: ve svalovině Kanaďanů dosahovala jejich aktivita pouze  2/3 úrovně Afričanů. V roce 1997 provedl vědecký tým z univerzity v Tennessee výzkum, který porovnával tytéž rozdíly mezi 14 afroamerickými a 14 bílými univerzitními studenty. Výsledky sice ukázaly trend k většímu proporcionálnímu zastoupení rychlých vláken u Afroameričanů (+7,9%), nicméně tyto odlišnosti nebyly statisticky významné. Vědci uzavřeli výzkum konstatováním, že nejednoznačné výsledky mohou vyplývat z větší příměsi europoidních genů v černé americké populaci, která činí zhruba 6 až 25 procent. Obě studie ukazují, že průměrné rozdíly mezi Západoafričany a Evropany jsou zřejmě relativně malé, pokud vezmeme v úvahu velký rozptyl svalového složení u běžné populace. Směrem ke konci extrémního sprinterského spektra se však budou nepochybně výrazně zvětšovat. Proto bychom neměli být překvapeni, že nepočetné černé komunity v Evropě snadno přesprintují více než stokrát početnější bílou populaci kontinentu.

	I	IIa	IIb
23 Západoafričanů	32,6	48,6	19,7
14 afroamerických studentů	39,5	40,0	22,8
23 Frankokanaďanů	40,9	41,9	17,1
14 bílých amerických studentů	44,9	36,6	18,3

Praktické výzkumy, prováděné v USA v posledních šesti desetiletích, jsou s laboratorními zjištěními zcela v souladu, neboť opakovaně prokázaly lepší výkonnost černé mládeže v testech rychlostních schopností a odrazové síly. Robert M. Malina z Michiganské státní univerzity shromáždil velmi obsáhlý materiál založený na studiích motorického vývoje černé a bílé populace různých věkových kategorií (dětí, mládeže i dospělých), které probíhaly opakovaně mezi lety 1938-1976. I v průběhu této velmi dlouhé doby dosahovali Afroameričané konsistentně lepších výsledků v určitých měřeních výkonnosti. Sedm z osmi studií u mužů i žen prokázalo lepší výsledky v krátkém sprintu, sedm z osmi studií u mužů a dvě ze čtyř u žen ve vertikálním skoku. Ve skoku z místa dosáhli černí Američané lepšího průměru v šesti z deseti studií u mužů a ve tří z devíti u žen. Ve zbylých případech nebyly rasové rozdíly zřetelné.

Ve své doktorské disertaci z roku 1988 srovnával David W. Hunter z ohijské univerzity anaerobní výkonnost 74 černých a 62 bílých mužů průměrného věku 16,5 roku. Černé subjekty podávaly výrazně lepší výkon v běhu na 40 yardů (4,8 s oproti 5,0 s) a vertikálním skoku (56,2 cm vs. 50,7 cm). Tyto rozdíly se poněkud zmenšily, když bylo vzato v úvahu vyšší % tělesného tuku u bělochů, nicméně přesto nevymizely. Tendence k ukládání vyššího množství podkožního tuku u Evropanů má své evoluční opodstatnění jako adaptace na chladné klima. Z toho důvodu jsou Evropané (i Asiaté) znevýhodněni ve sportech, kde je podmínkou úspěchu extrémní štíhlost a výhodný poměr mezi silou a vahou.

Proč však dochází mezi 400 a 800 metry k tak náhlému zlomu? Statistiky jej velmi výmluvně potvrzují. Zatímco totiž na trati 400 metrů drží černí sprinteři 95 ze 100 nejlepších výkonů historie, na dvojnásobné trati klesá podíl atletů z tradičních sprinterských zemí na pouhých 12 procent (!) a na delších bězích se nevyskytují vůbec. Historie světové atletiky nezná žádného – ani jednoho! – atleta se západoafrickými kořeny, který by úspěšně běhal na mezinárodní  úrovni trať 1500 m a delší. Mulati jako David Krummenacker, Kelly Holmesová či Regina Jacobsová toto pravidlo spíše ještě potvrzují. Bývalý americký světový rekordman Sydney Maree do tohoto kontextu vůbec nepatří, protože pocházel z jížní Afriky. Nenajdeme dokonce ani mnoho příkladů úspěšných severoamerických půlkařů.  Pouze Marvin Whitfield, dvojnásobný olympijský vítěz z let 1948 a 1952 a významný špičkový závodník osmdesátých let Johnny Gray v této souvislosti stojí za zmínku. Vzhledem ke smíšenému etnickému původu černých Jihoameričanů, z nichž někteří byli od konce 18. století jako otroci přiváženi také z jížní a východní Afriky, nelze na tomto místě jednoznačně uvést i vynikajícího Brazilce Joaquima Cruze, olympijského vítěze z Los Angeles 1984.  Není to vše ale jen tím, že jsou tito běžci příliš líní a dlouhým tratím se vyhýbají?

Tento jev lze ovšem fyziologicky velmi dobře vysvětlit. Po více než 1 minutě maximálního svalového výkonu se totiž dramaticky mění poměr energie získávané anaerobním a aerobním způsobem. Zatímco čtvrtkař získává aerobním způsobem (oxidací glukózy) průměrně pouze 25-30 procent energie, u půlkaře tento poměr vzrůstá na 50-60 procent a u mílaře už na 70-80 procent. Západoafrické populace tu nepochybně narážejí na své biologické limity - nízký počet pomalých svalových vláken, o 15-20 procent nižší kapacitu plic a malou koncentraci hemoglobinu v krvi. U nesportující černé populace v USA byly opakovaně zjištěny o cca 7% nižší hodnoty aerobní zdatnosti (VO2 max.), než odpovídá celostátnímu "bílému" průměru.  Vědecké výzkumy i praktická zkušenost ukazují, že černé obyvatelstvo západní Afriky i obou Amerik není obecně disponováno pro vytrvalostní sporty, čímž se dramaticky liší od černých populací východní části kontinentu.

 

Tajemství Kalendžinů

Zatímco Nigerijci, Ghaňané či Afroameričané patří k nejhorším vytrvalcům na světě, platí pravý opak o obyvatelích východu a jihu Afriky – a zejména o Keňanech, kteří drží více než jednu třetinu všech nejlepších časů na středních a dlouhých vzdálenostech a vlastní více než čtyřicet procent nejvyšších mezinárodních ocenění na vytrvalostních tratích. Poměrně málo známým faktem však je, že distribuce atletického talentu v této východoafrické zemi zdaleka není rovnoměrná.

Bezmála tři čtvrtiny všech mezinárodních úspěchů Keni na atletických oválech produkují běžci z třímiliónové nilotské národnosti Kalendžinů, která tvoří pouze dvanáct procent keňské populace. Je zajímavé, že ani mezi samotnými Kalendžiny není atletický potenciál rovnoměrně rozdělen. Jeden ze šesti hlavních kmenů, zvaný Nandi, čítající pouze kolem 500 000 příslušníků, se podílí na běžeckých triumfech Keňanů plnou polovinou. Z tohoto kmene například pochází světový rekordman v běhu na 800 metrů Wilson Kipketer, keňský rekordman na stejné trati Sammy Koskei, stejně jako mílaři Noah Ngeny a Bernhard Lagat, legendární běžec Henry Rono a další atletické hvězdy minulosti a současnosti. Lidé, kteří se věnují studiu keňského běžeckého fenoménu, nejednou oprávněně zdůrazňují, že oblast západní Keni, domov Kalendžinů, je místem s největší koncentrací sportovního talentu na světě. Ostatní oblasti Keni přitom neprodukují zdaleka takový počet skvělých běžců.

Zajímavé je, že s podobnou situací, ačkoli v ne tak výrazné podobě, se setkáváme i v sousední Etiopii, kde většina špičkových běžců pochází z kúšitské národnosti Oromo a nápadně vysoké procento z nich potom z pohoří Arsi na jihovýchod od hlavního města Addis Abeby. Podobně jako v Keni ovšem najdeme i v Etiopii regiony s podobnou nadmořskou výškou, které však neprodukují žádné vytrvalostní běžce světových kvalit.  

• Je důležité podotknout, že etiopské obyvatelstvo patří antropologicky k tzv. přechodnému etiopskému typu, který vznikl během staletého míšení místních Afričanů a příchozích europoidních skupin z Arabského poloostrova. Výzkum mitochondriální DNA i krevních proteinů zjistil u moderních Etiopanů zhruba 40-50 procentní podíl „bílých“ genů. Ten je nejvyšší především u recentních semitských přistěhovalců (Amharů, Tigriňů). Původní kušitské  obyvatelstvo je tvořeno především národností Oromo (Galla), tvořící přes jednu třetinu obyvatel.  Marco Tartaglia, Giuseppina Scano, Gian Franco de Stefano: An anthropogenetic study on the Oromo and Amhara of Central Ethiopia, American Journal of Human Biology, 8/1996

 

Vytrvalci pod mikroskopem

Na rozdíl od sprinterů je výzkum vytrvaleckých schopností mnohem složitější. Výkon běžce na dlouhých tratích totiž závisí na několika základních faktorech, kterými jsou:

1. Výše maximální aerobní kapacity čili VO2 max. (maximální množství z přijatého kyslíku, které je organismus schopen spotřebovat pro tvorbu energie). Ta je dána především výkonností kardiorespiračního systému, jenž limituje dodávku kyslíku do svalů. Sprinterské výkony (na „kyslíkový dluh“) probíhají při intenzitě několikanásobně převyšující schopnosti organismu dodávat kyslík do pracujících svalů. Naopak kupř. maraton obvykle probíhá při hodnotách kolem 80-85 % VO2 max.

2. Ekonomika běhu (vyjádřená nejčastěji jako množství spotřebovaného kyslíku na kg tělesné hmoty za minutu při určité rychlosti). Ekonomika běhu se nejčastěji odvíjí od antropologických parametrů běžce.

3.  Fyziologie kosterního svalstva, která ovlivňuje tzv. anaerobní (laktátový) práh, čili procento VO2 max., při kterém se ve svalu začne hromadit laktát. Anaerobní práh je determinován kombinací velkého množství faktorů, jako např. prokrvením svalstva, hustotou mitochondrií, aktivitou oxidativních enzymů a látek spjatých s odstraňováním laktátu apod. Pokud hladina laktátu stoupne na určitou mez, dojde k přílišnému okyselení buněčného prostředí a inhibici svalových funkcí.

Studiu keňských běžců se v uplynulém desetiletí intenzívně věnuje tým vědců pod vedením dr. Bengta Saltina z Dánského institutu sportovních věd v Kodani. Dánové sice při porovnávání keňských a skandinávských běžců nenašli významné rozdíly ve velikosti a složení svalových vláken (u Keňanů kolem 72,5% pomalých  vláken s maximem 80%, u Skandinávců necelých 70% s nejvyšším naměřeným extrémem 84%), ani v průměrné výši VO2 max. a překvapivě ani v hladinách krevního hemoglobinu, nicméně VO2 max. u některých Keňanů dosahovalo vyšších hodnot než u nejlepších Evropanů (až 85 ml/kg.min). Výše VO2 max. u Keňanů není překvapivá, pokud navíc bereme v úvahu i celoživotní aktivitu těchto Afričanů. Zatímco městské děti dosahovaly při testech VO2 max. hodnot kolem 47-50 ml/kg.min a ve stehenní svalovině měly jen 45% pomalých svalových vláken (což jsou čísla zcela srovnatelná s evropskými vrstevníky), u venkovských školáků,  kteří se aktivně pohybují a často absolvují desítky kilometrů týdně při chůzi či běhání do školy, byl naměřen 52,5% poměr pomalých vláken a průměr VO2 max. 56-62 ml/kg.min. Někteří teenageři, kteří právě zahájili běžecký trénink, potom dokonce dosahovali hodnot až 80 ml/kg.min, což je ve srovnání s běžnou evropskou úrovní v tomto věku zcela mimořádné.

Jak se však zdá, klíčem k řešení keňské záhady je především studium anatomických rozdílů. Keňští běžci byli menší, lehčí, měli velmi štíhlé, „ptačí“ nohy a velmi dlouhé, extrémně tenké páky. Tyto charakteristiky jim umožňovaly zlehka se odrážet při každém dotyku nohou a „plout“ po povrchu atletické dráhy mnohem rychleji než bílým běžcům, kteří se ztěžka „bořili“ do povrchu a „téměř se ploužili vpřed“. Studium netrénovaných keňských a dánských teenagerů ukázalo, že mladí Keňané i mladí Dánové měli prakticky tytéž hodnoty VO2 max. a při testu na 5 km běželi na stejném procentu VO2 max. (což znamená, že měli stejný anaerobní práh), ovšem Keňané dosahovali o 10% lepšího času díky 10% lepší běžecké ekonomce. Podrobnější analýza ukázala, že tato lepší efektivita pohybu souvisí především se štíhlostí jejich lýtek, jejichž objem byl o 15-17% menší než u Evropanů. Přesto se nelze zbavit dojmu, že vysokohorské prostředí musí mít na výkonnost Keňanů určitý vliv, přinejmenším jako důležitý faktor při tréninku. Množství špičkových běžců v Keni totiž směrem k nížinným regionům na východě rapidně klesá.

Studie provedené v letech 1989-2000 na černých vytrvalcích  v Jihoafrické republice ukazují kupodivu na výrazné rozdíly ve fyziologii východoafrických a jihoafrických populací. Černí běžci v JAR výrazně dominují všem tratím delším než 5 km a v posledních letech se začali prosazovat na mezinárodní úrovni i v maratonu a běhu na 800 m. Překvapivým zjištěním byly poměrně nízké hodnoty VO2 max. u černochů (~70 ml/kg.min.). To může vysvětlovat jejich slabší výsledky na 5 a 10 km, kde je vysoké VO2 max. klíčovým faktorem. Své bílé jihoafrické soupeře ale jednoznačně převyšovali velmi vysokými hodnotami anaerobního prahu (92% VO2 max.) a lepší běžeckou ekonomikou. Podobně jako Keňané byli černí Jihoafričané malých, subtilních postav. Jejich vysoký anaerobní práh byl podmíněn neobyčejně vysokou aktivitou oxidativního enzymu CS (citrát-syntázy). Navíc se zdá, že černí běžci musí významně spoléhat na anaerobní metabolismus. Opakovaně byl totiž u nich naměřen vyšší poměr rychlých svalových vláken (typ II) - 63,4% vs. 53,3%, resp. 67,1 % oproti 49 % u bílých, a to přesto, že vlákna typu II obvykle snižují vytrvalostní výkon. S tím byla v souhlasu vysoká aktivita enzymu PFK, jehož hladiny u vytrvalců obvykle klesají. Jihoafrické výzkumy měly oproti dánským studiím v Keni výhodu v tom, že černí běžci žili a trénovali na nízké nadmořské výšce a u nesportujících černých kontrolních subjektů ze stejného regionu byly naměřeny tytéž hodnoty oxidativních enzymů jako u nesportujících bílých Jihoafričanů. Vliv hypoxie (nedostatku kyslíku) je tudíž vyloučen a výsledky je nesnadné interpretovat. Souvisí tyto rozdíly s vyšší intenzitou jejich tréninku nebo s geneticky podmíněnou reakcí na tento trénink? Výzkumníci spekulují, že vysoké aktivity aerobních (oxidativních) i anaerobních (glykolytických) enzymů u černých běžců mohou vyplývat z aerobní adaptace vláken typu IIa jako reakce na vysoce intenzívní trénink, který probíhá při vysokých rychlostech a vyšších procentech VO2 max. Další vysvětlení může spočívat ve smíšené fyziologické kompozici Jihoafričanů, kteří vznikli jako mix původních křováckých populací a příchozích "anaerobních" Bantuů.

Problémy podílu tréninku a dědičnosti jsou velmi důležité, protože nastolují mnohé další otázky: Pokud vliv nadmořské výšky podporuje i úspěch Severoafričanů z pohoří Atlas (kteří jsou ve skutečnosti většinou pouze arabizovanými Berbery), stojí za nápadně vysokým počtem Španělů a Portugalců na dlouhých tratích „běžecké geny“ jejich berberských předků? Ačkoli vliv arabsko-berberské invaze je nepopiratelný v určitých regionech na jihu Španělska (Andalusie), na Pyrenejském poloostrově byl obecně překvapivě malý. Možná nejsnadnějším  klíčem k řešení je subtilní fyzická stavba obyvatel Středomoří, na což ukazují i velmi solidní vytrvalecké výsledky Italů. Co se týče často přetřásané otázky, proč v maratónských závodech nevidíme obyvatele andských či himalajských velehor, příčina je poměrně jasná: extrémní adaptace na pobyt ve vysokohorském prostředí totiž vedou k paradoxnímu zmenšení oxidativní kapacity svalstva (zmenšení svalových vláken, počtu mitochondrií i prokrvení), což vyplývá ze snahy organismu o maximálně ekonomickou činnost při snížené dodávce kyslíku. Jedinou výjimkou jsou velmi solidní výsledky Mexičanů s indiánskou krví. Čas Arturo Barriose je dosud nejlepším neafrickým výkonem v běhu na 10 km. Mexičané však stejně jako Keňané obývají nadmořské výšky kolem 2000 metrů, které jsou optimální pro maximalizaci vytrvalostního výkonu. Problematická je situace u obyvatel Předního Východu, kteří obývají po tisíce let podobně "rozumné" vysokohorské prostředí. Lze vyslovit domněnku, že v současnosti by na olympiádách a mistrovství světa excelovali pouze tehdy, pokud by IAAF zavedla disciplínu 3 km horského steeple s Kalašnikovem. Na vytrvalecké tituly by teoreticky mohli aspirovat i obyvatelé Indie, kteří patří k nejsubtilnějším na světě. Sport je však v této miliardové zemi zatím velmi slabě rozvinut.

Úspěch afrických běžců je sice v historii sportu výjimečný, ale historická zkušenost nám současně dává varovné příklady. V předválečné éře například dominovali vytrvalostním tratím výrazným způsobem Finové. V letech 1912-1936 získali finští běžci 38 procent všech olympijských medailí na středních a dlouhých vzdálenostech a v předválečné éře vytvořili celkem 14 světových rekordů. V osmdesátých letech se potom výrazně prosazovala britská středotraťařská škola. Kde jsou však "létající Finové" a úspěšní Britové teď? Další výrazná změna by nás proto neměla překvapit. V poslední době ostatně začínají domněle neporazitelné Keňany pravidelně porážet jejich etiopští sousedé.

 

 

Genetika nebo trénink?

Vědecké výzkumy nám sice mohou ukázat, proč běhají Keňané rychleji než Evropané, avšak proč běhají Keňané rychleji než jiní Afričané? Proč se atletický úspěch omezuje pouze na některé národnostní skupiny či regiony? Jsou Kalendžinové, resp. Nandiové ve srovnání s ostatními Afričany i Keňany obdařeni nějakými zvláštními geny?

Sami Kalendžinové považují tvrzení o běžeckém talentu Nandiů za přehnané. Jejich běžecká výjimečnost může docela dobře spočívat v běžecké tradici založené prvním keňským olympijským vítězem Kipem Keinem (1968). Této domněnce by napovídal i nedávný prudký nárůst počtu kvalitních běžců z jiných kalendžinských kmenů, jako např. Marakwetů (Moses Kiptanui) či Keyio (Daniel Komen, Bernard Barmasai). Debatu o roli genetických faktorů na druhé straně podporuje zjištění, že většina talentovaných mladíků ze středních škol je nějakým způsobem spřízněna s nejlepšími keňskými běžci. Dědí se snad běžecký talent uvnitř specifických rodin? Jeden z nejlepších světových závodníků Richard Chelimo je například bratrem Ismaela Kiruie. Oba jsou bratranci Mosese Kiptanuie. Světový rekordman na 800 m Wilson Kipketer je bratrancem nové půlkařské hvězdy Wilfreda Bungeie. Na nejznámější střední škole, která proslula výchovou běžeckých nadějí, St. Patrick's High v Itenu, bylo 18 z 25 studovaných běžeckých nadějí spřízněno s některým z elitních atletů.

A co tradiční legendy o afrických běžeckých hvězdách běhajících v dětství do školy? Nedávná studie provedená v Etiopii (Scott a kol. 2003) ukázala, že 73% etiopských maratónců a 43% běžců na 5-10 km pochází z regionu Arsi a Shewa. 75% maratónců a 52% běžců na 5-10 km je kúšitského původu. A 68% maratónců a 43% běžců na 5-10 km běhalo do školy. Zdaleka to však neplatí o všech afrických hvězdách, a to zvláště u Keňanů, kteří už v současnosti často bydlí v internátních ubytovnách. Například Etiopan Haile Gebrselassie skutečně každý den běhal do školy 10 kilometrů, ale to neplatí o jeho největším soupeři, Keňanu Paulu Tergatovi. „Vidíte to pokaždé, když čtete noviny a magazíny, ale je to mýtus,“tvrdí Tergat., jeden z nejlepších světových běžců na tratích 5 a 10 kilometrů. „V mém případě byla škola asi osm set metrů od mého domova. Ve skutečnosti jsem neměl rád běhání do školy a nebyl jsem v něm příliš dobrý. Teprve když jsem přišel do armády a začal jsem běhat, zjistil jsem, že mám talent.“ Právě tvrdý armádní trénink je pro mnoho chudých Keňanů skutečným začátkem jejich atletické kariéry, která přináší naději na lepší život. „Čemu většina lidí nerozumí je fakt, že je velmi těžké soupeřit s někým, kdo ví, že jeho jediná šance na slušné živobytí je běhání,“napsal v internetové diskusi mladý Keňan. „Devadesát keňských běžců spadá do této kategorie.“ Nelze ovšem opomenout i ostatní kulturní vlivy, které mohou hrát roli v tomto fenoménu. Jedním z nich je tradiční válečnická kultura, která klade velký důraz na snášení extrémní bolesti. Nezanedbatelný byl i přínos britských misionářů za koloniální éry, kteří podporovali konverzi mladých Keňanů ke sportu, čímž do značné míry otupovali jejich rebelantské sklony.

John Manners, autor několika knih o keňské atletice, se nicméně domnívá, že dědičné vlohy Kalendžinů k běhání existují a mohly by vyplývat z jejich životního stylu. „Kalendžinové by mohli být zjevně obdařeni nějakými kolektivním genetickým talentem,“ vysvětluje Manners. „Kalendžinové se žení jen mezi sebou, žijí po staletí ve výškách nad 2000 m a tráví většinu času sháněním svých stád.“ Na světě však žije řada etnických skupin s podobným životním stylem. Přitom však neprodukují běžce srovnatelných kvalit. Manners však poukazuje na fakt, že základní charakteristikou kultury  Kalendžinů je pastevectví. Při shánění nových kusů dobytka překonávají členové kmene nesmírné vzdálenosti (i přes 100 mil). „Mladí muži lépe vybavení pro tento styl života by mohli lépe prosperovat a protože dobytek byl vždy měřítkem bohatství v jejich společnosti, čím více nových kusů mladý muž získal, tím více žen si mohl dovolit. Není těžké si představit, že taková reprodukční výhoda by po několika staletích mohla způsobit významný posun v genetické výbavě této skupiny.“ 

Možnost existence takového genetického potenciálu sice není vyloučena, nicméně nedávný vzestup etiopských běžců, který byl už zmíněn, vzbuzuje pochybnosti o tom, že by Kalendžinové byli opravdu obdařeni nadpřirozenou genetikou. Jediný rozdíl je v kvantitě, nikoli kvalitě Keňanů. Stejně jako byl pro Kalendžiny vzorem Kip Keino, je dnes pro mnoho  začínajících etiopských atletů hrdinou Abebe Bikila. Kromě Oromů je navíc  řada skvělých běžců z etiopského pohoří Arsi i amharské národnosti (např. sám Haile Gebrselassie).  Amharové a Oromové mají však po staletí zcela rozdílné religiózní zázemí, tudíž se mezi sebou nežení a nesdílejí tedy ani zřejmě žádné společné běžecké geny. Rodiny některých předních atletů se sem navíc přistěhovaly teprve nedlouho před jejich narozením. Spíše než genetika tu tedy hraje roli kultura nebo způsob životního stylu.

Ani vrozený talent by ale bezpochyby sám o sobě neznamenal nic vedle mimořádně tvrdého tréninku, který Afričané podstupují. Dánští vědci srovnávali tréninkový systém Keňanů s bílými Evropany a zjistili, že afričtí vytrvalci trénují nesrovnatelně tvrději. Někteří bílí běžci se sice vyrovnali Keňanům délkou svých týdenních  tréninkových dávek, nicméně většina z nich probíhala při intenzitě daleko nižší. Kim McDonald, agent a kouč mnoha keňských běžců, k tomu říká: „Najdete pár Američanů, kteří jsou ochotni trénovat velmi tvrdě. Najdete pár Britů, kteří jsou ochotni trénovat velmi tvrdě. Ale jako skupina nic nesnese srovnání s Keňany. Vítězství v Bostonském maratonu je pro ně šancí vrátit se zpět, koupit si zemi a obchod a podporovat jejich rodiny.“ Paul Tergat souhlasí: „Není v tom žádná záhada. Všichni jsme jen lidé. Nikdo z nás nemá dvě srdce, ale žádný národ netrénuje tak tvrdě jako Keňané. Přírodní talent nestačí. Pokud chcete něčeho dosáhnout ve sportu, stejně jako v něčem jiném v životě, musíte trénovat tvrdě každý den.“

• A co doping? Tato myšlenka se v případě Afričanů může zdát kacířská, nicméně neměli bychom ji vylučovat. Případy atletů jako Boulami (EPO), Saidi-Sief (nandrolon), Chepchumbaová (EPO) či Lagat (EPO) jsou velkou výstrahou všem naivním jedincům, kteří se až donedávna domnívali, že "přírodní" Afričané nešáhnou ani na tabletu aspirinu. Ostatně, pro skeptiky nebyl nález u Chepchumbaové až tak velkým překvapením. Jejím manažerem je totiž dr. Federico Rosa, syn italského doktora Gabrielle Rosy, jenž se koncem 80. let pohyboval v zákulisí Tour de France postižené prvními skandály kolem zneužívání EPO. Pozoruhodné je, že když Rosa senior přesídlil do Keni a v roce 1992 se zde „na plný úvazek“ začal věnovat tréninku desítek tamních běžců, výkonnost Keňanů na tratích od 5 km po maraton obdivuhodně explodovala. Brzy je následovali Etiopané trénovaní bývalým nizozemským vytrvalcem Josem Hermensem a začalo období neuvěřitelného lámání rekordů, jež nemá v historii běžeckého sportu obdoby. Během pouhých 6 let (1992-1998) došlo k vylepšení světového rekordu na 10 000 m o 50 sekund! "Nemohu vystát ty řeči, které obviňují Keňany z dopingu,“ prohlásil Rosa před časem. „Pokud byste je znali, pochopili byste to. Testujte mé atlety a uvidíte, že jsou čistí.“ Rosa však zřejmě mínil testy během letního soustředění svých běžců v Evropě, nikoli během zimního tréninku v zapadlých keňských horách. K jeho skupině čítající dnes kolem 150 běžců patří celá škála bývalých či současných elitních závodníků a světových rekordmanů jako např. P. Tergat, M. Kiptanui, S. Biwott, J. Kosgei, S. Korir, W. Tanui či Ch. Kamathi. Při pohledu na každoroční statiostiky (viz http://digilander.libero.it/rzocca/statistics.htm) jsou zlepšení některých afrických vytrvalců vskutku dechberoucí a určité pochybnosti jsou na místě. Vždyť kupříkladu P. Tergat na trati 10 km tři roky stagnoval kolem 27:15-27:20, ale dva roky nato smetl světový rekord výkonem 26:27! Mimochodem, manželem lapené Chepchumbaové je Boaz Kimaiyo Kibet, druhý muž vídeňského maratonu 2002 a šestý z Amsterodamu téhož roku. Co se týče mílaře Lagata, jenž byl vzápětí obvinění z dopingu zproštěn díky negativnímu výsledku B-vzorku (ačkoli je známo, že testy na EPO nikdy nedávají mylné výsledky), nebyl během svých vysokoškolských studií v USA nijak mimořádným atletem; na evropských drahách se ale během několika let pozoruhodně zlepšil z 3:37 na 3:26. Jiný keňský běžec se krátce před MS 2003 náhle omluvil z národní kvalifikace, neboť údajně ochořel zápalem plic; o pouhý měsíc později se však ze své nemoci zázračně zregeneroval a deklasoval celou světovou elitu v nejlepším čase roku. Tyto případy sice neznamenají popření přirozeného talentu afrických vytrvalců, který se projevoval už před mnoha desetiletími, nicméně pro IAAF je to velké varování, že by neměla podléhat naivitě a musí přistoupit k přísnému testování Afričanů v jejich horských táborech. Přihlédneme-li navíc k nedávným případům Španěla Garcíi a Francouze Choukiho, odkrývá se nám celkem dosti velká špička dopingového ledovce ve vytrvalostních bězích. Budoucnost ukáže.

 

Bílým ubyl motiv

Po atletickém mistrovství světa v Seville v roce 1999 hlásal článek novináře nejmenovaného bulvárního deníku, že se tmaví běžci, skokani a vrhači začínají ujímat vlády nad světovou atletikou. Čísla nám však říkají něco zcela jiného: Počet černých medailistů na tomto mistrovství totiž klesl na nejnižší úroveň od konce osmdesátých let a poprvé od té doby dokonce tvořil menšinu. Jak je to možné? Na světovém šampionátu v Tokiu roku 1991 dosáhli Evropané zdaleka nejhoršího výsledku v historii, především díky slabým výkonům ve skokanských a běžeckých disciplínách. Při pohledu na medailovou statistiku zjistíme, že již záhy poté došlo k obratu tohoto trendu.

MEDAILOVÁ STATISTIKA (podle bodové hodnoty medailí 3-2-1)

Navzdory všeobecně zakořeněným představám nám tedy strohá čísla paradoxně sdělují, že podíl černých atletů – přinejmenším  na nejvýznamnějších světových soutěžích - v posledních letech spíše klesá. Na MS 2001 v Edmntonu dokonce dosáhl nejnižší úrovně od roku 1987! Jednou z odpovědí na tento paradox je renesance atletiky ve východoevropských zemích, patrný zejména ve skokanských disciplínách. I africká dominance v běžeckých disciplínách může být kombinací více faktorů. Výkonnost evropských běžců totiž konstantně rostla až do poloviny osmdesátých let, ovšem na počátku let devadesátých – tedy právě v době afrického vzestupu – se na řadě tratí náhle propadla až pod úroveň let sedmdesátých. Teprve ve druhé polovině devadesátých let pozorujeme opětovný nárůst výkonnosti, který však ne vždy dosahuje kvality běžné před 10-20 lety. Znamená to tedy snad, že evropští běžci dosáhli  svého fyziologického maxima? Mějme na mysli, že černí atleti neměli až do nedávné doby rovnocenný přístup k tréninku, výživě a dalším výhodám svých bílých kolegů. Proto si lze představit, že svůj skutečný potenciál ukazují teprve v moderní době, zatímco jejich soupeři už své možnosti vyčerpali. Na delších tratích je ovšem takové vysvětlení nepravděpodobné. Jak je ale potom například možné, že Fermin Cacho vylepšil evropský rekord v běhu na 1500 metrů o 72 setin sekundy, zatímco zbytek evropských mílařů běhá pomaleji než generace Coea, Crama a Ovetta? A proč se evropský rekord na trati 3 km překážek zlepšil od roku 1976 pouze o 1.11 sekundy?

Je pravděpodobné, že současná převaha běžců afrického původu není jen důsledkem jejich vyšší kvality, nýbrž i výrazného poklesu motivace evropských atletů, související s psychologickým efektem africké dominance a změnou životního stylu v bohatých zemích. Asi nejvýstižněji to vyjádřil Švýcar André Bucher, v loňském roce vedoucí muž světových tabulek v běhu na 800 metrů: „Co se týče otázky, proč jsou Afričané momentálně lepší než Evropané, myslím, že jsou prostě mnohem víc motivovaní - což znamená, že jsou ochotni akceptovat rizika profesionální atletické kariéry a náležitě tvrdě trénovat. V Evropě si možná většina mladých myslí, že je bezpečnější jít na univerzitu a potom získat dobře placenou práci. V každém případě znám mnohem lepší způsoby jak si vydělávat na živobytí, než jako běžec na 800 metrů!“  

 

Vývoj běžeckých časů na tratích 800 a 1500 m od r. 1970

- modrá linie je průměrem nejlepších 10 běžců v každém roce

-bílá linie je průměrem 5 nejlepších bělochů během 5letých období od roku 1966

-hnědá linie zobrazuje totéž pro běžce východoafrického nebo jihoafrického původu (pro starší období nebyl k dispozici dostatek dat)

 

Černí jsou rychlejší a bílí jsou silnější?

Navzdory atletickému úspěchu černých atletů v běžeckých a skokanských soutěžích bílí atleti stále dominují disciplínám, kladoucím důraz na fyzickou sílu horní poloviny těla, jako jsou vrhy a hody, stejně jako vzpírání, powerlifting či zápas. Na první pohled by se zdálo, že tato absence černých borců může souviset s nedostatkem technické průpravy v řadě chudých států. Procento úspěšných černých vrhačů v USA je však menší, než by odpovídalo 13% podílu černé menšiny v populaci (o masívní převaze Afroameričanů v atletice ani nemluvě). A s dominancí černých borců v profesionální kulturistice ostře kontrastuje pohled na prakticky kompletně „bílé“ pole nejlepších amerických i světových powerlifterů, účastníků siláckých soutěží či těžkých atletů. Tento paradox lze v zámoří částečně vysvětlit tím, že se veškerý sportovní talent koncentruje do několika hlavních sportů, které skýtají příležitost pro nejvyšší výdělky. Proč však při sportovních testech v NFL v běhu na 40 yardů dosahují konzistentně nejlepších výkonů černí hráči, zatímco nejlepší výkony v bench pressu patří bílým?

Zdá se, že i tyto rozdíly mohou mít biologický základ. Zatímco totiž černí Afričané (především Západoafričané) mají podstatně více svalstva na končetinách (hýžďový sval, stehenní sval, biceps), svalová hmota u bílých sportovců je více koncentrována na trupu. Svalstvo trupu je přitom ovšem rozhodujícím faktorem při silových výkonech. Za vyrýsovaným "atletickým" vzhledem černých atletů ve skutečnosti stojí nízká hladina tělesného tuku. Lepší fyzické proporce (štíhlejší pas) mohou být velkou výhodou právě v kulturistice, ovšem je dobře známým faktem z posiloven, že atletičtěji stavěný černý vzpěrač obvykle zvedne menší zátěž nežli jeho bílý kolega. Asi stejným dílem se na těchto rozdílech mohou podílet dlouhé páky kostí černých Afričanů. Přihlédneme-li k tomu, že u vzpěračů představuje trup 54-55% tělesné výšky, je zřejmé, že černoši nemají na světové úrovni při zvedání vah žádnou větší šanci.

Jak je ale potom možné, že černá komunita dominuje boxu, sportu, který klade vysoké nároky na fyzickou sílu, tedy premium bílých Evropanů? Vydejme se nyní na krátkou naučnou exkurzi do historie. V minulém století představovali dominantní sílu v boxu Irové, obývající dělnické čtvrti anglických měst. V první polovině tohoto století excelovali v zámořském boxu italští a židovští přistěhovalci ze suburbánních ghett. Dnes zde převažují v nižších váhách Mexičané a ve vyšších Afroameričané, menšiny s nejnižší vzdělaností, vysokou nezaměstnaností a pověstnou kriminalitou. Jak onehdy poznamenal jeden Američan na fóru IAAF.org, „nikdo kromě Mexičanů, černých Američanů, Afričanů a Východoevropanů není ochoten rozmlátit si obličej kvůli mizivé šanci, že se stane boxerskou superhvězdou.“

 

 

"Lstiví Židé" a "přírodní atleti"

 

„Stále říkám, že nejlepší atleti na světě hrají v NBA. Říkám to, protože vidím, že mají rychlost, koordinaci, odrazové schopnosti. Podle mého názoru jsou to nejnadanější atleti na světě…Je prostě fakt, že černí jsou lepší.“ Andre Ware, quarterback americké NFL

Historie nás však před podobnými unáhlenými výroky varuje. Bohužel se až příliš  často stáváme obětí vlastních podvědomých představ a předsudků. Je málo známou skutečností, že od počátku dvacátých do konce čtyřicátých let minulého století dominovali americkému basketbalu Židé. Židovská menšina ve Spojených státech patřila tehdy ke společensky nejvíce diskriminovaným skupinám soustředěným v předměstských čtvrtích amerických měst. Protože mládež z židovských komunit měla většinou ztížený přístup k ostatním sportům, stal se dominantní hrou mladých Židů basketbal. „Židé se nikdy příliš neprosadili ve fotbalu či baseballu. Byli zde příliš v menšině oproti ostatním hráčům,“ komentuje tehdejší situaci Harry Litwack, bývalá hvězda elitního týmu židovské basketbalové asociace (SPHA). „Každý židovský hoch hrál basketbal. Na každém volném plácku byl  basketbalový koš. A každý z těchto židovských hochů snil o kariéře v SPHA.“

Dobové komentáře ovšem viděly dominanci Židů v tomto sportu jinak.„Domnívám se, že důvodem, který přivedl k basketbalu Hebrejce s jejich orientálním zázemím,“ psal Paul Gallico, jeden z nejpřednějších sportovních žurnalistů třicátých let,“ je fakt, že tato hra klade důraz na bystrost a obrazotvornost, lstivost, rafinovanou  hbitost a chytrost.“ Spekulovalo se rovněž o tom, že v průměru nižší postavy židovských hráčů  udržují lépe stabilitu a Židé mají „bystřejší zrak“ (navzdory tomu, že trpěli daleko častěji slabozrakostí). Koncem čtyřicátých let se situace židovské menšiny zlepšila a  židovská mládež našla uplatnění v jiných povoláních. V suburbánních čtvrtích nahradili „lstivé“ židovské basketbalisty černí „přírodní atleti“, migrující z upadajících jižanských plantáží. Tím samozřejmě není řečeno, že černí hráči nemohou mít k basketbalu obecně lepší předpoklady; složení svalových vláken je nepochybně velkou výhodou. Problém ale spočívá v tom, že na rozdíl od individuálních sportů, kde úspěch závisí na několika málo dobře měřitelných fyzických či fyziologických faktorech, je variabilita výkonnostních determinant v kolektivních hrách vskutku obrovská. Na světě navíc neexistuje sport s tak obrovskými fyzickými rozdíly mezi herními pozicemi jako basketbal. Dominují tedy černí hráči basketbalu opravdu pouze proto, že „bílí muži neumějí skákat“, nebo se stáváme obětí podobných předsudků, jako soudobí komentátoři, vysvětlující umění „lstivých“ Židů? Vyrovnávání výkonnostní úrovně mezi elitou NBA a Evropou nasvědčuje tomu, že "přírodní atletičnost" hvězd NBA bude do značné míry pouze umělým mýtem amerických médií, který frustroval bílé Američany do té míry, že se ani nepokoušejí v tomto sportu prosadit .

Způsob, jakým kultura trumfuje nad genetickými předpoklady, je dobře patrný např. také v cyklistice. Sociální a finanční bariéry jistě mohou hrát svou roli v tom, proč neznáme žádné špičkové černé sprintery z olympijských veledromů, ale hlavní důvod bude zřejmě jiný. Tento sport totiž není na prvním místě na stránkách novin či v TV zprávách, nenabízí možnosti milionových smluv a celosvětovou slávu. Proč by se tedy nadaný černý atlet měl věnovat cyklistice? A kolik známe špičkových černých hráčů profesionálního volejbalu?

Mohou však například rychlostní předpoklady přispívat k uplatnění mnohých vynikajících černých fotbalistů, kteří tvoří vysoce disproporcionální podíl v řadě reprezentačních týmů západních zemí? Nepochybně, tedy alespoň na některých herních pozicích. Rychlost totiž ve fotbale musí být kombinována také s nadprůměrnými regeneračními schopnostmi. Složíme-li celý fotbalový tým z excelentních sprinterů, nedočkáme se úchvatné útočné podívané, ale spíše pěšího stylu ligy starých pánů. Ostatně, jak vysvětlí "sprinterské geny" výrazný podíl černých hráčů v týmu Portugalska, kteří pocházejí převážně z Mozambiku, bývalé portugalské kolonie v jihovýchodní Africe, jež zatím nevyprodukovala jediného sprintera hodného zmínky, neřkuli nějakého jiného běžce světových kvalit? Podobný příklad nabízí tým Saudské Arábie, ve kterém tvoří polovinu potomci černých otroků z "pomalé" východní Afriky. S „atletickými“ dispozicemi černých fotbalistů to tedy bude těžké: zjevně totiž tvoří vysoce disproporcionální podíl všude, ať tvoři populační menšinu či většinu, ať mají sprinterské geny či ne. Ve francouzské „imigrantské“ lize dokonce zaplavují i pozice záložníků, ačkoli fyziologicky mají pro ně vůbec nejhorší předpoklady. Spíše to vypadá na potvrzení otřepané fráze, že sporty s nejnižšími finančními náklady se stávají prostředkem seberealizace nejchudších sociálních vrstev. Sociolog John Phillips z Pacifické univerzity k tomu poznamenává: „Černí atleti jsou koncentrováni v těch sportech, ke kterým mají přístup. Ve sportech, kde se vyskytují vzácně, jsou obvykle nejlepší podmínky pro trénink, vybavení a soutěžení pouze  v (drahých)  soukromých klubech. Pokud by byli černí sportovci rovnoměrně zastoupeni ve všech sportech, jejich domnělá superiorita by do značné části  vymizela.“

 

 

Limity těla

 

Poměřit vzájemnou úlohu kulturních a genetických faktorů při objasňování určité sportovní dominance je často velmi obtížné, někdy pak prakticky nemožné. Určité biologické limity však zcela jistě existují: Sotva se například v blízké budoucnosti dočkáme černého Severoameričana jako vítěze kteréhokoli významného maratonu nebo keňského olympijského šampiona v běhu na 100 metrů. Keňský národní rekord na této vzdálenosti drží Joseph Gikonyo z kmene Kikuyu výkonem pouhých 10,28 sekundy. Pouze na počátku devadesátých let excelovali na trati 400 metrů běžci z tréninkové skupiny Samsona Kitura a dnes jsou to černí saudskoarabští čvrtkaři, potomci somálských otroků,  jež je ovšem těžké zařadit do přesné rasové kategorie. Východoafrická fyzická stavba je vůbec sportovní katastrofou: maximalizace vytrvalostního výkonu je totiž podmíněna menší tělesnou výškou, malým podílem svalstva a nízkou anaerobní výkonností (rychlost, výbušnost). Výška, síla a výbušnost jsou však faktory, které hrají větší či menší roli prakticky ve všech ostatních sportech. O ambicích Afričanů v dalších vytrvalostních aktivitách typu veslování, plavání, triatlonu či běhu na lyžích tedy nemůže být ani řeči. Dokonce ani v cyklistice nemají příliš velké naděje; na kole totiž nemá běžecká ekonomika žádný význam a rozhoduje hlavně výhodný poměr mezi odporem vzduchu a pracovním výkonem, který na rovném terénu favorizuje cyklisty větších tělesných rozměrů. Keňští časovkáři by tedy byli asi stejně dýchaviční jako bílí běžci na 5-10 km. Lepší šance by snad měli jako vrchaři, jež jsou velmi štíhlých postav. V každém případě ale nečekejme fenomenální východoafrické cyklisty s figurou Haileho Gebreselassieho (165 cm).

Vzhledem ke svému menšímu vzrůstu a malé variabilitě tělesných proporcí na tom sportovně nejsou dobře ani Asiaté (příslušníci mongoloidní rasy). Menší postavy limitují jejich atletický potenciál převážně jen do sprintů a maratonu. Díky dobré flexibilitě a/nebo kratším končetinám se však mohou úspěšně prosadit v gymnastice, rychlobruslení, krasobruslení, vzpírání (byť spíše v lehčích vahách) či skocích do vody. V případě Asiatů je však vždy velmi silný vliv kultury: Vzhledem ke svým nižším hladinám testosteronu jsou méně agresivní a sportovně méně soutěživí než černoši či běloši, a díky své vysoké inteligenci v nadprůměrné míře inklinují k akademické kariéře. Tudíž je množství jejich sportovních talentů nepochybně užší. Nezapomínejme také, že počet obyvatel Číny je mnohem vyšší, než populace Evropy a Severní Ameriky dohromady; při pečlivém výběru talentů tudíž mohou být Číňané schopni vyprodukovat sportovní talenty se zcela neasijským tělesným vzhledem. Rovněž poměrně velký počet přerostlých Japonců si vede úspěšně v zámořské baseballové MLB. Je ovšem otázkou, zda šokující výsledky jako vítězství překážkáře Liu Xianga na OH 2004 nepatří do stejné kategorie jako triumfy nadopovaných čínských plavkyň a vytrvalkyň.

Zatímco vyšší množství podkožního tuku a menší hustota těla nejsou výhodné pro atletické běhy, mohou být naopak předností ve sportech jako plavání. Černí plavci totiž vykazují horší výsledky v testech vodního vztlaku, což je významný faktor ovlivňující ekonomiku plaveckého pohybu. Tento jev patrně souvisí hlavně s vysokou hustotou jejich končetin. I když na krátkých anaerobních tratích 50-100 m nehraje tak velkou roli, je jasné, že pohyb při plavání má všeobecně jen málo společného s rychlými vlákny v jejich stehenním svalu. Menší svalová síla je kritickým nedostatkem při dlouhých záběrech paží a např. i nízká kapacita plic nepomáhá při snižování hustoty těla při nádechu. Teoreticky by jejich výbušnost mohla být přínosem jen ve stylu prsa a délka paží ve stylu motýlek. U žen bychom snad mohli předpokládat menší rozdíly v hustotě těla. Rozhodně však příliš neočekávejme úspěšné afroamerické plavce v disciplínách delších než 100 m, protože zde má velkou roli aerobní výkonnost. Faktem je, že zatím jediným černým olympijským vítězem v historii se stal Anthony Nesty ze Surinamu v Soulu 1988 (v závodě na 100 metrů motýlek!). A ve Spojených státech se teprve v roce 1984 dostal první černý plavec do užší olympijské kvalifikace. Na druhé straně je zřejmé, že černá populace obecně má k plavání horší přístup (jinak si obtížně vysvětlíme absenci černých sportovců např. v synchronizovaném plavání). Proti sociologickým a kulturním teoriím ale stojí listiny afrických plaveckých rekordů, jež jsou drženy bílými Jihoafričany a závodníky z arabských zemí severu kontinentu.

Ve světě sportu mají Evropané bezpochyby nejuniverzálnější fyziologii a k tomu navíc i nejvariabilnější tělesnou stavbu. Talentovaní bílí sportovci proto mohou úspěšně participovat prakticky v každé pohybové aktivitě. Není žádnou náhodou, že bělochům patří naprostá většina všech olympijských medailí. Na druhé straně je pochopitelné, že pole jejich talentů v extrémních sportovních pólech (sprinty, dlouhé běhy) bude nevyhnutně nižší. To je naprosto přirozené a nevyhnutné; úspěšná kombinace tak protikladných pohybových schopností je fyzicky i fyziologicky nemožná a některé lidské populace proto prostě mají v určitých sportech lepší předpoklady než běloši a naopak. Co se týče atletiky, bylo již řečeno, že běžci kavkazské rasy (Evropané, Severoafričané) tradičně dosahují skvělých výsledků na středních tratích a i v budoucnosti budou úspěšně soutěžit v různých sprinterských, vytrvaleckých a skokanských disciplínách. Počty jejich černých soupeřů však zde budou vždy vyšší. V Evropě bychom určitě našli více běžců stejně talentovaných jako Švýcar André Bucher, nicméně ti patrně volí jiné druhy sportovních aktivit než chudí Afričané: sprinty do nočních klubů, trénink vytrvalosti v konzumaci produktů McDonalds a dramatická sportovní klání na Play Station.
 

A co ženy?

Nemusíme studovat podrobně statistiky, abychom viděli, že atletické rozdíly mezi ženami jsou menší. Co je toho příčinou?

Za prvé je zřejmé, že v pozadí menšího počtu černých afrických běžkyň stojí kulturní důvody, nicméně to se v poslední době lepší. Derartu Tulu, Fatuma Roba či Edith Masai jsou dnes již velkými hvězdami, které se věhlasem vyrovnají svým mužským protějškům.

Za druhé je jasné, že ženy jsou ve sportu v průměru méně ambiciozní než muži. Proto je pole špičkových běžkyň ochuzeno o řadu talentů, které nalezly uplatnění v jiných povoláních. 

Neméně důležité jsou však důvody biologické. Ženy produkují dvacetkrát méně testosteronu než muži (kolem 0,3 ng/dl krve), tudíž mají méně svalové hmoty a jsou silově méně trénovatelné. Naopak ženské pohlavní hormony (estrogeny) stimulují tvorbu tuku, která je u žen všech ras víceméně velmi podobná. I ostatní antropologické rozdíly, jako např. hustota kostní hmoty, délka nohou a morfologie hýždí, jsou menší.  

S těmito skutečnostmi velmi úzce souvisí snadná ovlivnitelnost ženských sportovkyň používáním dopingových látek, zejména anabolických steroidů. Je známo, že i nízké dávky steroidů vedou u žen k dramatickému zvýšení výkonnosti. Proto jsou rasové rozdíly u žen užíváním dopingu velmi zkreslené.

(Poslední úpravy: 1. 11. 2005)

 

---

Při četbě prvních Entineových článků, kterých na internetu najdete dost (jinak si stačí posloužit na Jonovu stránku a najít Reviews and Articles), jsem si TABOO představoval jako velkolepou knihu vybavenou nesčetnými grafy a mapkami. Když jsem se k ní konečně dostal (prostřednictvím své zahraniční spolupracovnice Francesky Sacco), byl jsem zčásti ohromen a zčásti zklamán. Zklamán tím, že v ní není prakticky o mnoho víc, než v Entineových článcích, a ohromen tím, že tato kniha na 400 stranách povětšinou pojednává o jakýchsi pseudoproblémech spjatých s rasismem v tradičních zámořských sportech (např. souvislost mezi sportovními schopnostmi a IQ, diskriminace černých sportovců a jiných "důležitých" záležitostech evidentně vyplývajících z módní vlny politické korektnosti). Samotné vědecké studie jsou odfláknuty na pouhých 16 stranách na konci knihy! 

Contact Jon directly: www.jonentine.com

Typická Entineova argumentace je téměř vždy velmi povýšená, výsměšně arogantní a jednostranná. Naoko se sice v některých kapitolách snaží budit dojem vyváženosti, když cituje názory svých oponentů, ale problém je v tom, že si nakonec stejně vybere názor svůj a jinde se rozepíše, jako kdyby byl smyslů zbavený. Překrucování fakt a využívání toho, že zámořští čtenáři nejsou dobře obeznámeni se sporty mimo jejich tradicionalistický sportovní skleník, je v Jonově podání klasikou. Mj. se tu dočtete, že úspěch sprintera Pietra Menney vyplýval z příměsi "afrických genů" (že šlo o geny jeho severoafrických předků, kteří by měli excelovat jako mílaři a ne jako sprinteři, to už ovšem nedoplní) a jeho světový rekord v běhu na 200 metrů z Mexico City (19,72) je pohrdavě degradován na kombinaci nadmořské výšky a podpory větru (1,8 m/s) (Ubohému čtenáři-laikovi však nesdělí, že tři černí sprinteři, kteří se jako jediní před Menneou dostali pod 20 s, zaběhli své časy též ve vysoké nadmořské výšce s podporou větru až 1,9 m/s a Mennea byl vůbec prvním člověkem, který běžel 200 m pod 20 sekund na úrovni mořské hladiny). Rovněž tak proslulý kubánský čtvrtkař Alberto Juantorena údajně tyl z "afrických genů". 

Důležité je zdůraznit, že ta prakticky zbytečná asi polovina knihy popsaná kravinami je ve skutečnosti v Jonových očích detailní statí o "komplexnosti problému". Nezůstává tu tedy opomenuto ani neandrtálské dítě z Abrigo di Lagar Velho, které dostalo celou stránku při diskusi o diverzitě lidstva, na což ovšem doplácí v závěru Pierre Ama se svými studiemi o anaerobní výkonnosti, kterému tím pádem zbylo sotva půl strany. Ve skutečnosti nejde o ani tak rozbor "komplexnosti problému", ale o Jonovy laciné intelektuální exhibice. 

Celkově jsem v celé knize prakticky nenarazil na nic, co bych už dříve nevěděl. Za přečtení ovšem stojí kapitoly o "keňském běžeckém zázraku" (to také plyne z Entineových praktických poznatků při návštěvě Keni). Kniha může velmi přispět v diskusi o rozdílech mezi lidskými rasami, které se mnohdy stávají obětí politické korektnosti, ale opravdu by potřebovala jiného autora.

 

---

Viz též TÝDEN 33/2001!

 

Tento článek (Atleti od pánaboha, str. 28-35) se rodil velmi těžce po měsíčním tuhém boji se šéfeditorem Lipoldem (viz obr.), který nejprve odmítal poskytnout více než šest stran, což zdůvodňoval mlhavými a blíže nespecifikovanými vytáčkami (prázdninové období s nedostatkem reklamy, "malá významnost" článku apod.) a navíc neustále všetečně navrhoval různé úpravy a vyškrtávání odborných pojmů (např. maximální aerobní kapacita keňských dětí vyjádřená v ml kyslíku na kg tělesné hmoty/min.), což vysvětloval nedostatečnou inteligencí čtenářů Týdne. Protože však jeho girlandovité písmo prozrazovalo vnitřně člověka přívětivého a laskavého, bylo pouze otázkou času, kdy podlehne prosbám kombinovaným se systematickým nátlakem a výhrůžkami nabídnutí článku do jiného časopisu. Přesto však editorským úpravám mj. padl za oběť graf s procentuálním podílem svalových vláken ve stehenní svalovině.

 

 

---

Zdroje k tématu:

1. T. Abe, J. B. Brown, W. F. Brechue: Architectural characteristics of muscle in black and white college football players. Medicine and Science in Sports and Exercise, 10/1999, str. 1448-1452
2. P.F.M. Ama A KOL.: Skeletal muscle characteristics in sedentary Black and Caucasian males. Journal of Applied Physiology, 5/1986, str. 1758-1761
3. P.F.M. Ama A KOL.: Anaerobic performances in black and white subjects. Medicine and Science in Sports and Exercise, 4/1990, str. 508-511R.
4. P.F.M. Ama, S. Ambassa: Buoyancy of African black and European white males. American Journal of Human Biology, 9/1997, str. 87-92
5. J. Antonio, Ch. Street: Speed Demons - The domination of sport by blacks, http://www.testosterone.net/html/5speed.html
6. C. M. BEALL A KOL.: An Ethiopian pattern of human adaptation to high-altitude hypoxia. http://www.pubmedcentral.nih.gov/picrender.fcgi?artid=139295&action=stream&blobtype=pdf
7. V. Billatová a kol.: Training and bioenergetic characteristics in elite male and female Kenyan runners. Medicine and Science in Sports and Exercise, 2/2003, str. 297-304
8. E. BOSCH A KOL.: High-Resolution analysis of human Y-chromosome variation shows a sharp discontinuity and limited gene flow between Northwestern Africa and the Iberian Peninsula. American Journal of Human Genetics, 2001, str. 1019-1029
9. A. N. Bosch A KOL.: Physiological differences between black and white runners during a treadmill marathon. European Journal of Applied Physiology, 1990, str. 68-72
10. J. E. L. CARTER, B. H. HEATH: Somatotypes – development and applications. Kap. 3: Human variation in adult somatotypes (str. 73-140) (1990)
11. A. E. J. M. CAVALAARS: Persistent variations in average height between countries and between socio-economic groups: an overview of 10 European countries. Annals of Human Biology, 4/2000, str. 407-421
12. L. L. Cavalli-Sforza, P. Menozzi, A. Piazza: The History and Geography of Human Genes (1994)
13. D. L. CHRISTENSEN: Diet intake and endurance performance in Kenyan runners. Equine and Comparative Exercise Physiology, 2004, str. 249-253
14. P. Coetzer A KOL.: Superior fatigue resistance of black South African endurance runners. Journal of Applied Physiology, 4/1993, str. 1822-1827
15. C. S. COON: The Races of Europe (1939), www.snpa.nordish.net
16. C. T. M. DAVIES A KOL.: Exercise tolerance and body composition of male and female Africans aged 18-30 years. Human Biology, February 1973, str. 31-40
17. W.J. Duey A KOL.: Skeletal muscle fibre type and capillary density in college-aged blacks and whites. Annals of Human Biology, 4/1997, str. 323-331
18. A. Eliakim, D. Nemet, L. Shenkman: Serum enzyme activities following long-distance running: Comparison between Ethiopian and white athletes. Israel Journal of Medical Sciences, 11/1995, str. 657-659
19. L. ELLIS, H. NYBORG: Racial/ethnic variations in male testosterone levels: a probable contributor to group differences in health. Steroids, 2/1992, str. 72-75
20. Jon Entine: TABOO (Why black athletes dominate sports and why we’re afraid to talk about it). New York 2000
21. www.jonentine.com
22. B. Ettinger A KOL.: Racial differences in bone density between young adult black and white subjects. Journal of Clinical Endocrinology and Metabolism, 2/1997, str. 429-434
23. L. Gerace a kol.: Skeletal differences between black and white men. American Journal of Human biology, 6/1994, str. 263-271
24. K. Hirata: Physique and age of Tokyo Olympic Champions. Journal of Sports Medicine and Physical Fitness 4/1966, str. 207-222
25. T. W. HOLIDAY: Body proportions in Late Pleistocene Europe and modern human origins. Journal of Human Evolution, 1997, str. 423-447
26. H. B. Larsen A KOL.: Training response of adolescent Kenyan town and village boys to endurance running. Scandinavian Journal of Medicine and Science in Sports, 2005, str. 48–57
27. A. H. LUKE A KOL.: Leptin and body composition of Nigerians, Jamaicans, and US blacks. American Journal of Clinical Nutrition, vol. 67/1998, str. 391-396
28. M. Malina: Racial and ethnic variation in the motor development and performance of American children. Canadian Journal of Sports Sciences, 2/1988, str. 136-143
29. C. Milne, V. Seefeldt, Ph. Reuschlein: Relationship between grade, sex, race, and motor performance in young children. Research Quaterly, 4/1976, str. 726-730
30. C. N. MORAN A KOL.: Y chromosome haplogroups of elite Ethiopian endurance runners. Human Genetics, 2004, str. 492-497
31. T. Noakes: Why do Africans run so swiftly? South African Journal of Science, 11-12/1998, str. 531-535
32. NHANES, Anthropometric Reference Data (United States 1988-1994), http://www.cdc.gov/nhanes/
33. B. C. Nindl A KOL.: Comparison of body composition assesment among lean black and white male collegiate athletes. Medicine and Science in Sports and Exercise, 5/1998, str. 769-776
34. V. O. ONYWERA A KOL.: Food and macronutrient intake of elite Kenyan distance runners. International Journal of Sport Nutrition and Exercise Metabolism, 2004, str. 709-719
35. V. O. ONYWERA A KOL: Demographic characteristics of elite Kenyan endurance runners. http://www.icears.org/Posters_ACSM/onywera.pdf
36. G. PASSARINO A KOL.: Different genetic components in the Norwegian population revealed by the analysis of mtDNA and Y chromosome polymorphisms. European Journal of Human Genetics, 2002, str. 521 -529
37. Peter Larsson‘s All Time Performances (http://www.algonet.se/~pela2/)
38. N.A. Ponthieux, D.G. Barker: Relationships between race and physical fitness. Research Quaterly 4/1965, str. 468-472
39. A. Rahmani, E. Locatelli, J.-R. Lacour: Differences in morphology and force/velocity relationship between Senegalese and Italian sprinters. European Journal of Applied Physiology 2004, str. 399-405
40. D. F. Roberts, D. R. BAINBRIDGE: Nilotic physique. American Journal of Physical Anthropology, 1963, str. 341-370
41. R. ROSS A KOL.: Serum testosterone levels in healthy young black and white men. Journal of the National Cancer Institute, 1986, str. 45-48
42. J. P. Rushton: Race, Evolution, and Behaviour (2000)
43. A. SALAS A KOL.: The Making of the African mtDNA Landscape. American Journal of Human Genetics, 2002, str. 1082-1111
44. B. Saltin a kol.: Morphology, enzyme activities and buffer capacity in leg muscles of Kenyan and Scandinavian runners. Scandinavian Journal of Medicine and Science in Sports, 5/1995
45. B. Saltin a kol.: Aerobic exercise capacity at sea level and at altitude in Kenyan boys, junior and senior runners compared with Scandinavian runners. Scandinavian Journal of Medicine and Science in Sports, 5/1995, str. 209-221
46. B. Saltin: The Kenya project – Final report. New Studies in Athletics, 2/2003, str. 15-24
47. Scientific American: Building the Elite Athlete, September 2000, zejména str. 90-97 (Gary Taubes: Deconstructing the Taboo), 98-103 (Reinout van Wagtendonk: Unlikely Domin-ation)
48. R. A. SCOTT A KOL.: Demographic characteristics of elite Ethiopian endurance runners. Medicine and Science in Sports and Exercise, 10/2003, str. 1727–1732.
49. R. A. SCOTT A KOL.: Mitochondrial DNA lineages of elite Ethiopian athletes. Comparative Biochemistry and Physiology, part B/2005, str. 497–503 
50. J. S. SKINNER: Age, sex, race, initial fitness, and response to training: the HERITAGE Family Study. Journal of Applied Physiology, vol. 90, 5/2001, str. 1770-177
51. Ch. J. Tanner a kol.: Muscle fiber type is associated with obesity and weight loss. American Journal of Physiology – Endocrinology and Metabolism, 6/2002, str. 1191-1196
52. M. Tartaglia, G. Scano, G. F. de Stefano: An anthropogenetic study on the Oromo and Amhara of Central Ethiopia. American Journal of Human Biology, 8/1996, str. 505-516
53. D. R. Wagner, V. H. Heyward: Measures of body composition in blacks and whites; a comparative review. American Journal of Clinical Nutrition, 6/2000
54. J. WANG A KOL.: Asians have lower body mass index (BMI) but higher percent body fat than do whites. American Journal of Clinical Nutrition, vol. 60/1994, str. 23-28 
55. A. R. Weston A KOL.: African runners exhibit greater fatigue resistance, lower lactate accumulation and higher oxidative enzyme activity. Journal of Applied Physiology, 3/1999, str. 915-923
56. A. R. Weston, Z. Mbambo, K. H. Myburgh: Running economy of African and Caucasian distance runners. Medicine and Science in Sports and Exercise, 6/2000, str. 1130-1134
57. R. J. Wood, J. F. Marsden, J. P. Finn: Comparison of size and performance characteristics of indigenous and non-indigenous Australian Football League players at the Northern Territory Institute of Sport. 2000 Pre-Olympic Congress Sports Medicine and Physical Education International Congress on Sport Science
58. T. ZERJAL A KOL.: Geographical, Linguistic, and Cultural Influences on Genetic Diversity: Y-Chromosomal Distribution in Northern European Populations. Molecular Biology and Evolution, Vol. 18, 6/2001, str. 1077–1087

 

---

Zpět na hlavní stránku

 The Official Scientific Page