Afroasijská (hamitosemitská) rodina

Afroasijské (hamitosemitské) jazyky tvoří geograficky velmi rozsáhlou jazykovou skupinu, která se rozprostírá od břehů západní Afriky až po Irák a na jihu až po Nigérii, Čad a Etiopii. Název "afroasijské" (angl. Afroasiatic) vymyslel významný lingvista Greenberg, běžně se však můžeme setkat se starším názvem "jazyky hamitosemitské", resp. "semitohamitské" (termín "Hamité" byl používán pro populace hovořící čadskými jazyky). Staršími pracemi (M. Cohen, G. Castellino, J. Friedrich, J. Greenberg, A. Klingenheben, D. Olderogge, O. Rössler, W. Vycihl) bylo totiž zjištěno, že „hamitosemitské“ jazyky jsou ve skutečnosti tvořeny 5 větvemi (I. M. Ďjakonov: Semito-hamitic languages, 1965). Nověji se dokonce dělí na 6 skupin. Ďjakonov a přívrženci nostratické teorie užívají termín "afrasijský" (nostratické jazyky viz Möller, Illyč-Svytyč). Hodge razí termín "lisramický" (lis = arab. „jazyk“, rameč = eg. „lidé“). Já osobně preferuji Greenbergův termín "afroasijský".

Nebudu zde nyní do hamitosemitské jazykovědy zabíhat hlouběji, protože k tomu sám nemám vzdělání, nicméně budu se snažit podat přinejmenším užitečný přehled. Z časových důvodů se bohužel momentálně nemohu snažit o maximální aktualizaci uvedených údajů, takže je možné, že tu budou i informace již dnes zastaralé. Situaci komplikuje fakt, že názory na postavení jednotlivých jazyků a jejich systematizaci se liší od autora k autorovi. Základní informace o hamitosemitských jazycích obsahují např. skripta prof. Karla Petráčka Úvod do hamitosemitských jazyků (Praha 1989).

 

Základní dělení afroasijských jazyků:

1. Semitská větev

Semitské jazyky jsou v současnosti reprezentovány především arabštinou, maltštinou, znovu oživenou hebrejštinou v Izraeli, doznívající novoasyrštinou v Sýrii a jazyky jihoarabsko-etiopskými v jižní Arábii a v Etiopii. Posledně jmenované jazyky se rozšířily z jihu Arabského poloostrova do Etiopie asi jedno století před arabskou expanzí, podle některých novějších názorů však už snad někdy v období 0-500 po Kr. nebo dokonce už před zlomem letopočtu (to naznačuje stupeň jejich vzájemné odlišnosti). V jižní Arábii dodnes nacházíme archaické jazyky, které přežily tlak arabštiny a jsou těmto etiopským blízce příbuzné (např. Mehrí, Soquotrí aj.). Označujeme je jako jazyky jihoarabské. V 1. tis. př. Kr. existoval na jihu Arábie jazyk starých nápisů, tzv. epigrafická jihoarabština, která ovšem není genetickým předchůdcem jihoarabských jazyků a užíváme pro ni dnes termín sajhadština. Arabové okupovali většinu Arabského poloostrova teprve kolem přelomu letopočtu.

a) Severovýchodní (Severní periferní) – akkadština

b) Severní centrální (levantské):

starý stupeň – kanaanejština, amorejština, ugaritština, eblajština (?)
střední stupeň – aramejské jazyky, hebrejština, féničtina, východokanaanské jazyky (moábština aj.)
nový stupeň – novoasyrština a jiné aramejské dialekty
 

c) Jižní centrální (arabská):

starý stupeň – stará arabština (klasická)
pozdější stupně – moderní arabské dialekty, maltština

d) Jižní periferní (jihoarabsko-etiopská):

starý stupeň – sabejština, minajština, qatabanština
střední stupeň – ge‘ez (stará etiopština)
nový stupeň – jihoarabské jazyky a dialekty (Mehrí, Šahrí, Soqotrí aj.), moderní etiopské dialekty (Amhara, Tigre, Tigriňa, Harari, Gurage, vyhynulé Gafat a Argobba)

Pozn.: Setkal jsem se také s jinými, odlišnými klasifikacemi, jejichž věrohodnost bohužel neumím posoudit, jelikož se afroasijským jazykům hlouběji nevěnuji. Mé dělení vychází z přednášek Petra Zemánka na katedře dějin a kultury Předního Východu FF UK v Praze, na kterého si tímto s úlevou dovoluji svalit veškerou odpovědnost za prezentované údaje. Klasické dělení Moscatiho (1964) rozlišuje pouze jazyky severovýchodní (akkadština a její pokračovatelé) a severozápadní, kam řadí všechny ostatní (ve výše uvedeném dělení skupiny b, c a d). Petráček (1989) vyděluje do zvláštní skupiny paleosemitské jazyky (starokanaanské, amorejštinu, eblajštinu, akkadštinu, protojihoarabštinu) a jejich pokračovatele dělí na jazyky etiopské a jazyky centrální (1. kanaanské: např. ugaritština, féničtina, hebrejština; 2. aramejština; 3. stará epigrafická jihoarabština; 4. arabština a její vývojové stupně)
 

2. Egyptská větev
Patří sem stará egyptština (známá od 3. tis. př. Kr.) a její středověký pokračovatel koptština se svými dialekty (do 3.-16. stol.). Egyptština bývá někdy spojována se semitskými jazyky, ale není jim nijak zvlášť blízce příbuzná. Podobnosti jsou spíše následkem pozdějšího kontaktu. Ve staré egyptštině nacházíme řadu archaických rysů.

Chronologie egyptštiny:

1. Stará egyptština (3200-2200 př.Kr.)
2. Střední egyptština (2200-1600 př.Kr.)
3. Nová egyptština (16.-8. stol. př.Kr.)
4. Démotština (7.stol.př.Kr.-5. stol. po Kr.)
5. Koptština (3.-17. stol. po Kr.) – vymizela v 17. stol., dnes pouze jazyk
liturgický


 

3. Berbersko-lybijská větev
(na 300 blízce příbuzných dialektů)
Berberské jazyky se od jiných afroasijských jazyků odlišují zejména v lexiku (kulturní zvláštnosti). K berberským jazykům se přiřazují také nápisy v severní Africe a na Kanárských ostrovech. Berberská abeceda je moderní verzí starých berberských nápisů. Starověká numidština (sev. Alžírsko, Tunis) je reprezentována ne vždy jasnými jmény a glosami v řečtině a latině. Celkově jsou berberské jazyky považovány za archaické a využívají se při srovnávacích studiích afroasijských jazyků. Jejich klasifikace není dnes ještě propracovaná. Není například jasné, co lze považovat za jazyk a co ještě za dialekt.

Všeobecně uznávané dělení:

a) Západní (jazyk zenaga)

b) Severní (šilha, kabylština)

c) Jižní (Tuaregové)

d) Východní (Siwa, Ghadames aj.)

Jiné dělení podle dialektů:

Tamaziģt
Tašelḥait
Tqbaylit
Tawarqa (Tuarégové)


 

4. Kúšitská větev
Kúšitskými jazyky hovoří především obyvatelstvo Etiopie (Oromové) a Súdánu. Existují problémy (jinak řečeno naprostý chaos) v dělení. Významnou skupinou jsou mezi nimi kočovní Bedžové v severovýchodním Súdánu. Centrální skupinu tvoří Agauové. Nejznámější kúšitskou národností jsou Oromové (Gallové) v Etiopii a Somálci.

Ďjakonov (1965):
a) Severní – Bédžové/jaz. bedawye (Súdán)
b) Východní – ‘Afar-Saho, Oromo/Galla (Etiopie, Keňa), Somali, Sidamo
c) Centrální – Agau (Eritrea)
d) Jižní – Irakǔ, Mbugu aj. (Tanganjika)

Zaborski (1983):

a) Severní čili Bedža

b) Centrální čili Agau (Agaw)

c) Východní (nížinné, Lowland Cushitic) - ‘Afar-Saho; jazyky Sam: Oromo/Galla (Etiopie, Keňa), Rendille, Somali, Boni, Bayso

    Východní (horské, Highland Cushitic) čili Sidamo Burdži

d) Jižní - Iraqǔ, Bunoy, Alagua, Dulelo

Jiné moderní dělení:
1) Highland Kushit, Lowland Kushit
2) Severní, Centrální, Východní, Skupina Sam, Východní vysočina, Jižní

5. Omoská větev

Nejdříve byly řazeny k západokúšitské větvi. Jako samostatnou větev je v roce 1969 vyčlenil Fleming. Tyto jazyky se vyskytují jihozápadně od Addis Abeby v povodí řeky Omo (odtud název). Někdy jsou chybně označovány jako „omotské“ (podle angl. „omotic“). Jejich výzkum je teprve v počátcích. Soudí se, že omoské jazyky se odštěpily od afroasijského základu ze všech nejdříve. Nejvýznamnějším etnikem jsou Sidamové (Sidamo).

a) jihoomoské jazyky - skupiny Hamar Bana, Ari, Dime
b) severoomoské jazyky (Sidamové?) - skupiny Dizoid, Mao, Gonga-Gimojan



 

6. Čadská větev (prozkoumána J. H. Greenbergem)
(9 skupin)
Čadské jazyky jsou ostatním afroasijským příbuzným velmi vzdálené. Jedná se o velmi komplikovanou skupinu s cca 150 jazyky, které se těžko rozlišují. Nejvýznamnějším a nejlépe prozkoumaným jazykem je hausština. Dělení nemá prakticky smysl uvádět, protože se odlišuje od autora k autorovi.

Nejdůležitější jazyky: Hausa (Západní skupina; Nigérie, Niger), Logone-Kotoko (Centrální; Čad, Kamerun), Somrai, Mubi (Východní; Čad). Jindy se dělí na Plato-Sahel a Biu Mundara.

Mapa Afriky a Předního východu s nejdůležitějšími jazykovými rodinami. Kromě Semitů, Čadů, Berberů a Kúšitů, mluvících afroasijskými jazyky, existují v Africe dvě velké jazykové rodiny, poprvé systematicky popsané Greenbergem: kongokordofánská (k níž patří především Bantuové) a nilosaharská. Někteří badatelé však odmítají příslušnost tzv. saharských jazyků (kanurijština, tuda, daza aj.) v oblasti Súdánu a Čadu do nilosaharské rodiny. Do jedné, khoisanské rodiny jsou řazeny jazyky Sanů (Křováků) a Hotentotů (Khoiů). Trpasličí Pygmejové dnes hovoří jazyky svých bantuských sousedů.

Teorie o šíření afroasijských jazyků:

Moderní hypotézy operují se dvěma základními teoriemi původu.

1) Asijská hypotéza:
Tato hypotéza je starší, založená na archeologických výzkumech. Údajným dokladem šíření z Asie má být tzv. kapsijská industrie.
Rozpad hamitosemitské jednoty se předpokládá kolem 9000 př. Kr. Za centrum šíření se považuje Syropalestina a sever Arabského poloostrova.
Nejprve se oddělili Berbeři, poté čadská větev, potom Kúšité (cca 7500 př. Kr.) a nakonec Egypťané (5.-4. tis. př.Kr.). V průběhu 4. tis. došlo k rozpadu semitských jazyků. Opodstatnění této chronologie mi nicméně není jasné vzhledem k relativní blízkosti semitských jazyků a berberštiny. Osobně bych nejdříve předpokládal oddělení čadských jazyků, které by pronikly do saharské savany (ano, savany; Saharská poušť vznikla teprve v období 4000-2000 př.Kr.) ze Syropalestiny. Někdy v téže době by snad předkové Kúšitů měli překročit suchou nohou pevninský most mezi Arabským poloostrovem a Etiopií. Míšením příchozích europoidních skupin s domorodými Afričany vznikl přechodný etiopský typ. Teprve poté by se zřejmě rozdělily semitské jazyky, (proto)berberština a (proto)egyptština. Při vysychání Sahary byli Čadové vytlačeni na jih a také předkové starých Egypťanů byli nuceni se uchýlit do povodí Nilu.

Vznik egyptské říše zamezil dalšímu šíření afroasijských (resp. semitských) skupin z Asie. Jsou doloženy kontakty s Indoevropany v průběhu 4. tis. (Fleisch, Garbini aj.), především lexikální, ale také určitá isomorfie (shoda) struktur v konsonantismu (p – p‘ – b) mezi kartvelštinou, semitštinou a indoevropštinou. Objevily se hypotézy shod v kořenových a afixových (afix=přípona nebo přípona) morfémech. Existuje typová shoda v ablautu (změně kořene při skloňování).


2) Africká hypotéza:

V 60. letech byla podporována Ďjakonovem. Poté našla podporu zejména u amerických lingvistů a antropologů. Základním argumentem je, že centrum musí být tam, kde je více stop. Zastánci této hypotézy tudíž upozorňují, že převážná část afroasijských jazyků se vyskytuje v Africe a navíc byly objeveny určité shody s jazyky nilosaharskými. Někteří připojují i argumenty archeologické a antropologické (McBurney: The archeological context of Hamitic languages in Northern Africa, HAMITO-SEMITICA 1975, str. 495-506; nečetl jsem). 

Co se týče zmíněných shod s jazyky nilosaharskými, afroasijské jazyky mají ještě uchovány zbytky tzv. tříd, které označují určité vlastnosti věcí nebo živých bytostí (např. v akkadštině existuje předpona b-, která se objevuje ve slovech označujících nebezpečná zvířata). Pozůstatky těchto starších modelů bychom našli ve všech afroasijských jazycích. Argumentem zastánců africké hypotézy je fakt, že tyto třídy se vyskytují také v jazycích nilosaharských a tudíž se předpokládá, že obyvatelstvo hovořící starými afroasijskými a nilosaharskými jazyky muselo spolu sousedit. Za centrum šíření afroasijských jazyků se proto považuje oblast Etiopie nebo Súdánu.

Já s touto hypotézou nesouhlasím především z toho důvodu, že pohyb populací probíhal z Asie do Afriky a nikoli naopak. Právě tak vznikl míšením europoidů s niloty zmíněný etiopský typ (i když se kupříkladu někteří snaží nalézt negroidní rysy na postavách skalních kreseb tzv. stylu "oválných hlav" v Arábii, sahajících snad až do 4. tis., nebo i v Palestině té doby). Nerozumím tomu, jakou technologickou výhodu nad předovýchodními etniky by museli mít černí Afričané, aby rozeseli svůj jazyk na tak obrovském území. Nevylučuji však určitý kompromis spočívající v tom, že se některé afroasijsky hovořící (a antropologicky europoidní) skupiny mohly během vysychání Sahary opět stěhovat do Asie a dát tak základ Semitům. Ďjakonov něco takového předpokládá v době kolem 5000 př.Kr.

Základní aspekty příbuznosti hamitosemitských jazyků:
(podle důležitosti)

1. Fonologie
2. Morfologie
3. Syntax

Nejsilnějším pojítkem jsou zájmena:

1. os. sg:
semitsky ‘aná(ku)
egyptsky ink (kopt. anok)
berbersky nakki
kušitsky ‘an∂
omosky ‘ani
čadsky -


Velmi typickým rysem afroasijských jazyků jsou laryngály, hrdelní hlásky, které kdysi existovaly i v indoevropském prajazyce a dodnes existují např. v jazycích kavkazských. Jejich systém v afroasijských jazycích je velmi charakteristický.

Bender (1975) se pokusil vystihnout 14 nejtypičtějších shod afroasijských jazyků, které pravděpodobně existovaly v předpokládaném prajazyce. Ukázalo se, že nejlépe jsou zachovány v semitských jazycích, resp. semitském prajazyce (13) a protokúšitském jazyce (13), dále i ve staré egyptštině (12), protoberberském jazyce (12), méně v protočadském jazyce (10) a vůbec nejméně v jazyce protoomoském (4). To ukazuje, že jazyky omoské se od původního afroasijského základu již dosti vzdálily, což je možno připočíst na vrub intenzívnímu míšení s etniky hovořícími nilosaharskými jazyky. Silný cizí substrát absorbovaly i jazyky čadské a kúšitské.

Petráček (1989) na podkladě starších prací Ďjakonova shrnul základní lexikální shody mezi afroasijskými jazyky. Vybral slova, která jsou společná minimálně třem a více větvím a tudíž mají asi původ v předpokládaném prajazyce (celkem šlo o 57 slov). Potom zkoumal jejich výskyt v jednotlivých větvích.

Semitská: 49

Egyptština: 42

Berberská: 38

Kúšitská: 37

Čadská:37

Výsledek založený na studiu slov, která jsou společná pouze dvěma větvím, ukázal následující vztahy:

Semitské jaz.- Berberské jaz. 16, Semitské jaz. - Egyptština 8, Semitské jaz. - Kúšitské jaz. 3, Egyptština - Berberské jaz. 6, Egyptština - Kúšitské jaz. 4, Egyptština - Čadské jaz. 1, Kúšitské jaz. - Čadské jaz. 6, Berberské jaz. - Čadské jaz. 2

Pomocí statistického porovnání průniku společných slov mezi jednotlivými větvemi lze dostat orientační představu o jejich příbuznosti. Tabulka ukazuje stupeň vzájemných vztahů, vyjádřený procentuálním podílem na celkovém počtu vztahů realizovaných danou jazykovou větví.

Jazyky berberské a semitské spolu s egyptštinou se vydělují jako samostatná skupina (tzv. "skupina Sever", užijeme-li terminologii Hodge, 1983) od jazyků kúšitských, omoských a čadských. Semitské jazyky a egyptština jsou si sice blízké, ovšem existuje řada argumentů proti tomuto tvrzení. Gramatika je velice podobná, slovní zásoba méně (viz Petráček). Řada argumentů pro příbuznost obou jazyků neobstojí. Není nutno předpokládat vývojový mezistupeň semitština + egyptština.
 

Hodge zařazuje jazyky kúšitské, omoské a jazyk bedža do "skupiny Horn" (tj. "roh", podle Somálského poloostrova). Čadské jazyky stojí samostatně. Další badatelé se víceméně shodují, že nejbližší jsou si mezi jednotlivými afroasijskými jazyky berberská a semitská větev. Nejvzdálenější jsou si navzájem jazyky berberské a kúšitské.

Symboly užívané pro přepis některých hamitosemitských hlásek

Glotální závěr ("hamza"): ' ;  ? ;  ? ;

Nehlasná laryngála: ̣h ;  hˉ ; H

Nehlasná uvulára/postpalatála: q ; ̣k ;

Nehlasná postvelára (ch): ch ; x (kh) ; h¸;

Hlasná postvelára: ġ ; gh ; gh_ ; γ

Znělá palatální afrikáta (dž): ğ ; dž ; d_ ; зˇ ; j

Neznělá interdentální afrikáta: d_ ; З

Polovokál (j): j ; y

Hrdelní (faryngalizované, glotalizované) hlásky se přepisují s tečkou pod písmenem (např. ̣t)