Transpersonální psychologie

Zakladatelem oboru transpersonální psychologie je americký psychiatr českého původu Stanislav Grof (*1931). Vystudoval medicínu v Praze, působil jako psychiatr v Kosmonosích, v Krajském ústavu národního zdraví pro Středočeský kraj a nakonec byl jedním ze zakladatelů Výzkumného ústavu psychiatrického, kde probíhal v 50. letech výzkum LSD a jejího možného uplatnění při léčbě psychicky nemocných pacientů. V roce 1965 odjel na studijní cestu do USA, kde přijal pozvání Výzkumného psychiatrického střediska při Univerzitě J. Hopkinse v Marylandu. Tam odjíždí v lednu 1967 a pokračuje ve svém výzkumu lidského vědomí. Po událostech roku 1968 zůstal natrvalo v zámoří a v roce 1969 přijal vedoucí místo ve Výzkumném ústavu psychiatrickém pro stát Maryland v Baltimore a místo profesora psychiatrie na Univerzitě J. Hopkinse. V roce 1972 se stal vědeckým pracovníkem Esalen Institute v Big Sur v Kalifornii, kde se svojí ženou Christinou vyvíjí nefarmakologickou psychoterapeutickou metodu mající do jisté míry efekt terapie LSD - tzv. holotropní dýchání.

Protože si uvědomoval, že stávající model psychiky není schopen vysvětlit zážitky při změněných stavech vědomí, stal se spolu s A. Maslowem a A. Sutichem zakladatelem nového odvětví psychologie, tzv. transpersonální psychologie a Společnosti pro transpersonální psychologii (1968), beroucí při popisu vědomí do úvahy i jeho duchovní rozměr. Na konci 70. let potom vzniká Mezinárodní transpersonální společnost, snažící se o formulaci holistického (celostního) pojetí lidské bytosti. V současnosti je Stanislav Grof profesorem psychologie na Kalifornském institutu integrálních studií. Žije v Mill Valley u San Francisca, kde se převážně věnuje výcviku holotropního dýchání, transpersonální psychologii a psaní knih.

Jinak dále doporučuji rozhovor se S. Grofem v časopise Regenerace 2/2002 a další rozhovor pro časopis BARAKA, jenž je k dosažení na internetu na adrese: http://svet.namodro.cz/w-baraka/4/grof2.htm

Transpersonální psychologie je v současnosti nejmodernějším psychologickým proudem popisujícím lidské vědomí. Z ideologických důvodů však dosud není přijata mezi "oficiální směry" lékařské vědy. Přijato mezi oficiální léčebné metody tudíž není ani holotropní dýchání, vedle regresní terapie nejúčinnější nefarmakologická léčebná metoda v psychiatrii.

Transpersonální psychologie počítá na základě studia zážitků při změněných stavech vědomí s několika vrstvami naší nevědomé psychiky:

1. Vrstva postnatální (poporodní, biografická) obsahuje prožitky z našeho života od narození až po přítomnost

2. Vrstva perinatální (z lat. "při porodu") obsahuje naše zážitky během porodu, které Grof dělí na 4 základní fáze-matrice. 1. perinatální matrice (BPM I) zahrnuje de facto i zážitky prenatální (předcházející porodu).

3. Vrstva transpersonální, která obsahuje intenzívní a realistické zážitky, které jsme nemohli prožít během našeho fyzického života

Výzkumy ukazují, že nevědomé zážitky se v naší psýché organizují a poté se z ní během zážitkové terapie vynořují podle emoční podobnosti v určitých shlucích, pro které Grof užívá název systems of condensed experience (systémy zahuštěných zážitků, COEX-systémy). Tyto systémy tvoří základní organizační princip v naší psychice a zahrnují na zcela rovnocenné úrovni jak zážitky postnatální, tak zážitky porodu, zážitky prenatální i zážitky transpersonální, překračující naší fyzickou existenci. Při zážitkové terapii se tak vzápětí po sobě mohou např. vynořit naše vzpomínky z dětství na dušení po vdechnutí nějakého předmětu, poté se objevují zážitky dušení související s procesem porodu a nakonec se může objevit zážitek popravy oběšením, který se zdá mít rysy minulé inkarnace. Společným rysem, který tyto uvedené zážitky k sobě pojí, je pocit dušení a nedostatku kyslíku. Jindy mohou být tímto pojítkem pocity silné agrese, pocit deprese apod.

Jak vyplývá ze studia zážitků při změněných stavech vědomí, nejsilnější vliv na organizaci našich nevědomých vzpomínek má díky své mimořádné intenzitě zážitek porodu. Grof proto na základě čtyř základních fází porodu rozlišuje čtyři základní bazální perinatální matrice (bpm), které k sobě poutají zážitky specifického druhu.

	Prožitky při sezeních s LSD	Asociované vzpomínky z postnatálního života	Aktivity ve freudovských erogenních zónách	Psychopatologické syndromy
1. perinatální matrice (BPM I) "amniotický vesmír"	Nerušený nitroděložní vývoj: realistické vzpomínky na zážitky dobrého lůna, oceánský typ extáze, krásy přírody ("Matka příroda"), zážitek kosmické je-dnoty, vize nebe a ráje. Rušený nitroděložní vývoj: zážitky špatného lůna, fetální krize, nemoci a náhlé emoční výkyvy u matky, situace dvojčat, pokus o vyhnání plodu; kosmická hrozba, paranoidní pocity, kocovina, zimnice, nepříjemná chuť v ústech, pocity otravy, různé archetypální zážitky (evoluční vzpomínky, dějiny ras a etnických skupin, setkání s metafyzickými silami aj.	Uspokojení důležitých potřeb: šťastné momenty z kojeneckého a dětského věku, naplněná láska, milostné epizody, cesty nebo pobyty v překrásné krajině, pohled na uměleckou tvorbu vysoké hodnoty, plavání v oceánu nebo v čistém jezeře apod.	Libidinózní uspokojení ve všech erogenních zónách, li-bidinózní pocity během hou-pání a koupání.	Schizofrenní psychózy: paranoia, mystické sjednocení, setkání s metafyzickými zlými silami; hypochondrie (na základě nepříjemných tělesných pocitů); hysterické halucinace a záměna denních snů s realitou.
2. perinatální matrice (BPM II) "pohlcení kosmem a pocit uvěznění"	Kosmické pohlcení, nesmírné fyzické a psychické utrpení, nesnesitelné a bezvýchodné situace, které nikdy nekončí, různé představy pekla, pocity potápění a uvěznění v kleci, méněcennosti, pocity viny a nedostatečnosti, apokalyptické vize (hrůzy válek, koncentrační tábory, teror inkvizice, nebezpečné epidemie, nemoce, vysílení a smrt apod.), nesmyslnost a absurdita lidské existence, nepříjemné fyzické pocity (útlak, tlačení, srdeční nevolnost, návaly horka a chladu, pocení a dýchací potíže).	Situace, ve kterých je ohroženo přežití nebo tělesná integrita: válečné zážitky, nehody, zranění, operace, bolestivá onemocnění, tonutí, uvěznění, mučení, tělesné zneužití; těžká psychická traumata: emocionální deprivace, zavržení, utiskující rodinná atmosféra, výsměch a ponižování apod.	Orální frustrace: žízeň, hlad, bolestivé stimuly; zadržování fekálií, sexuální frustrace, zá-žitek chladu, bolesti a dalších nepříjemných pocitů.	Schizofrenní psychózy: elementy pekelného mučení, zážitek nesmyslnosti a kulisovosti světa; těžké inhibované (=zaměřené dovnitř) deprese, iracionální pocity méněcennosti a viny, hypochondrie, alkoholismus a drogová závislost, lupenka, žaludeční vředy.
3. perinatální matrice (BPM III) "zápas smrti a znovuzrození"	Utrpení kosmických rozměrů, zážitky na rozhraní mezi bolestí a slastí (sexuálním vzrušením), intenzívní sexuální orgiastické pocity, orgie, scény z harémů a karnevalů, zážitky umírání a znovuzrození, pocit vytržení a vyšinutosti, vulkanická extáze, zářivé barvy, exploze, vraždy a krvavé oběti, zuřivé boje a dobrodružství, krvavé religiózní oběti (Aztékové, Kristovo utrpení na kříži), intenzívní fyzické projevy (tlaky a bolesti, dušení, svalové napětí a vybití, třesy a cukání, pocity mořské nemoci a zvracení, návaly horka a chladu, pocení, zvonění v uších atd.)	Zápasy a boje, dobrodružné aktivity (aktivní útoky v bitvách, adrenalinové sporty, boxování, odvážná jízda autem), silné smyslové zážitky (karneval, noční kluby, divoké mejdany, sexuální orgie apod.), sexuální svádění a znásilnění, u žen kulminace narození vlastního dítěte.	Žvýkání a polykání potravy, orální agrese a zničení nějakého objektu procesy vyměšování, anální a uretrální agrese, sexuální orgasmus, falická agrese, porod dítěte, statoakustická erotika (skoky, gymnastika, sportovní skoky do vody, parašutismus).	Schizofrenní psychózy: sadomasochistické a skatologické (=související s výkaly) elementy, sebemrzačení, abnormální sexuální chování, agitované (=projevované vně) deprese, sexuální deviace (sadomasochismus, mužská homosexualita, pití moče a pojídání výkalů), nutkavé neurózy, psychogenní astma, tiky a koktání, úzkostná hysterie, frigidita (sexuální chlad) a impotence, orgánové neurózy, neurastenie, traumatická neuróza, migréna, enuréza a enkopréza.
4. perinatální matrice (BPM IV) "zážitek smrti a znovuzrození"	Enormní uvolnění tlaku, zvětšení prostoru, zářivý typ extáze, vize gigantických sálů, zářivé světlo a překrásné barvy, pocity zno-vuzrození a vykoupení, ocenění jednoduchých životních hodnot, smyslové obohacení, pocity bratrství, humanitární a charitativní tendence, příležitostně i manické aktivity a grandiózní pocity; příjemné pocity mohou být přerušeny umbilikární krizí (pocity na pupku související s pupeční šňůrou) a následným přechodem k prvkům BPM I: ostrou bolestí v pupku, zástavou dechu, strachem ze smrti a kastrace, tělesné změny, ale žádný vnější tlak.	Šťastné vysvobození z nebezpečných situací (konec války nebo revoluce, přežití nehody či operace), zdolání obtížných překážek vlastní aktivitou, epizody námahy a tvrdého boje, končící úspěchem, přírodní scény (začátek jara, konec mořské bouře, východ slunce apod.).	Uspokojování hladu a žízně, požitek ze sání, libidinózní pocity po vyměšování, sexuálním orgasmu nebo porodu dítěte.	Schizofrenní psychózy: zážitky smrti a znovuzrození, mesiášské bludy, elementy zničení a znovustvoření světa, spasení a vykoupení, identifikace s Kristem; manické syptomy, ženská homosexualita, exhibicionismus.

Již bylo řečeno, že transpersonální zážitky překračují hranici naší fyzické existence. Jinými slovy, jde o prožitky, které jsme nemohli zažít ani během našeho biografického života, ani při porodu nebo po něm. Transpersonální zážitky jsou přitom natolik realistické, že nemohou být odmítnuty jako pouhé halucinace; při prožitkové terapii jsou zcela rovnocenné zážitkům biografickým a perinatálním. Jedná se především o prožitkové ztotožnění s jinými lidmi, zvířaty a dokonce rostlinami, neživou hmotou či různými aspekty našeho vesmíru. Na základě zážitků při terapii s LSD dělí Grof transpersonální zážitky do několika kategorií:

Jak se však vlastně tyto transpersonální zážitky ocitnou v našem vědomí? Studium ukazuje, že při prožívání extrémně silných emocí naše psýché expanduje za hranice fyzického těla a získává schopnost naladit se na zážitky lidí, zvířat, rostlin a ostatních součástí kosmu, které prožívaly, prožívají nebo dokonce budou prožívat stav vědomí či emoce, jež se našim pocitům nějakým způsobem podobají. Transpersonální zážitky nám tím také ukazují, že v nejhlubší podstatě naší duše jsme propojeni s celým vesmírem a vůbec se vším, co existuje. Na nejzazší úrovni splývá vědomí všeho existujícího do stavu vědomí, které lidé popisují jako tzv. "metakosmické Prázdno", nejvyšší tvůrčí princip kosmu, jež je základem veškeré existence.

Transpersonální zážitky jsou spjaty především s procesem porodu. Při prožívání třetí perinatální matrice se například náhle intenzívní pocit zuřivosti dítěte bojujícího o přežití v porodním kanále může změnit v prožívání vzteklosti lva, válečníka v bitvě či nějaké mytologické postavy. Podobně se může projevit naše potlačená agrese. Zvláštní kategorii transpersonálních zážitků tvoří zážitky reinkarnační (karmické), jež jsou prožívány s intenzívním pocitem osobního vzpomínání.

Není překvapující, že transpersonální psychologie je velkým trnem v oku ješitům sdruženým v kroužku Sísyfos. Ti v roce 2001 dokonce udělili Stanislavu Grofovi třetí místo v soutěži Bludný balvan (zkráceně BlB) za "přetavení šamanských praktik hyperventilace do takzvaného holotropního dýchání, skrze něž lze způsobit v mozku chemickou bouři, a navodit tak přiotrávenému mimořádné pocity a zážitky". Obzvláště pak kritizují skutečnost, že "přiznává výpovědím přiotrávených hyperventilantů status skutečnosti". Na to nelze reagovat jednodušeji, než citovat slova S. Grofa z jeho knihy Kosmická hra: "Pokud se komukoli z kritiků transpersonální psychologie podaří předložit přesvědčivé, střízlivé a realistické materialistické vysvětlení mimořádného světa holotropních zážitků, budu první, kdo to přivítá a vysloví mu své uznání." Tzv. kritikové samozřejmě žádné takové vysvětlení nepřinesou, neboť se studiem Grofových knih nijak hlouběji nezabývali a fakta - pokud je vůbec znají - prostě ignorují, nemluvě snad o tom, že by něčím jako holotropní dýchání na vlastní kůži prošli.

Do druhé kategorie "kritiků" lze zařadit i některé alternativce, kterým je sice společné, že holotropním dýcháním také nikdy neprošli, za to však rádi varují před jeho údajnou škodlivostí na základě "zaručených" zpráv ve stylu "jedna babka povídala". S těmito názory se např. můžete setkat na přednáškách PhDr. Marty Foučkové, naší přední praktikantky regresní terapie. V prvé řadě by ovšem bylo velmi zajímavé zjistit, u koho takoví lidé holotropním dýcháním procházeli. Zatím jsem se setkal pouze s jedním člověkem, který byl prý holotropním dýcháním "úplně zničený", ale pak z něj vylezlo, že toto "holotropní dýchání" (lépe řečeno něco, co se mu poněkud vzdáleně podobalo) absolvoval u jakéhosi psychologa, který k tomu vůbec neměl oprávnění.

Transpersonální psychologie zastává holotropní (celostní) strategie přístupu k pacientovi. Pracuje se skutečností, že symptomy, které se objevují při stavech těžších duševních poruch, odrážejí pokus organismu osvobodit se od traumatických zážitků způsobujících psychické utrpení, které v konvenčním vnímání světa jako čistě materiální existence již dále není možno řešit a snášet. Tyto zážitky, které se náhle vynořují ve vědomí, musí být odžity ve stavu změněného vědomí, čímž je jejich rušivý potenciál navždy vyčerpán a eliminován. Protože však k tomu za normálních okolností nedochází, lidé tyto podvědomé zážitky a emoce zaměňují s realitou, což vede k bizarnímu způsobu jednání a chování, jež je konvenčně označováno za "schizofrenní psychózy". Na rozdíl od konvenční psychiatrie, jež tyto zážitky označuje za patologické a všemožně je potlačuje farmakologickou cestou, chápe transpersonální psychologie tyto zážitky jako potenciálně léčivé, nabízející možnost uzdravení.

Protože terapie pomocí LSD byla v 70. letech zakázána (vzhledem ke zneužívání této drogy mezi narkomany bylo přistoupeno k její naprosté kriminalizaci), experimentoval S. Grof se svojí ženou Christinou s různými metodami dechových cvičení na základě orientálních vzorů. Nakonec došli k závěru, že nejjednodušší a nejefektivnější je pouhé stálé zvyšování frekvence dýchání. To vedlo ke vzniku psychoterapeutické metody nazývané holotropní dýchání.

Holotropní dýchání, vyvinuté jako nefarmakologická alternativa terapie s LSD, využívá pro navození změněného stavu vědomí zrychleného dýchání a vhodně volené hudby. Tuto metodu v roce 1994 bohužel poměrně úspěšně zprofanoval svojí hloupou reportáží Radek John, redaktor televizního pořadu TV Nova Na vlastní oči. Aniž by si ji sám na sobě vyzkoušel a tudíž získal představu, oč se jedná, prezentoval ji tento neohrožený bojovník proti návykovým látkám jako alternativu psychedelických drog a pomocí efektně sestříhaných záběrů divoce řádících jedinců vyvolal hrůzu v řadách neinformované veřejnosti. Osobně si nemyslím, že by mělo smysl tento případ široce rozvádět. Pro mě osobně však měla tato reportáž přinejmenším význam v tom, že jsem mohl dobře poznat serióznost práce publicistů v této televizi; přestože totiž na tento nesmysl reagovaly písemně stovky lidí, kteří se holotropních sezení zúčastnili, o půl roku později v pořadu Na vlastní oči vítězoslavně konstatovali, že svým počinem odradili od holotropního dýchání řadu lidí a S. Grofovi se do zámoří "zastavil přísun peněz". Byť je toto prohlášení velmi nestydaté (není mi známo, že by čeští terapeuti odváděli S. Grofovi nějaký "holotropní desátek"), myslím, že holotropní dýchání má sloužit především lidem, kteří je potřebují; určitý odliv těch, které motivuje pouze zvědavost, mu nijak neuškodí. Neodpustím si však poznámku, že k jeho problematickému obrazu přispěla svým nepřesvědčivým kuňkavým projevem také MUDr. Kmuníčková, která na jeho "obhajobu" vystupovala v televizi.

V čem však holotropní dýchání vlastně spočívá? Je založeno na skutečnosti, že pomocí zrychleného dýchání je možno se po několika minutách dostat do stavu vědomí, které umožňuje vědomou konfrontaci s nevědomými zážitky a jejich znovuprožití, podobně jako při terapii s LSD. Pomáhá při tom i hlasitý, stále se stupňující hudební doprovod.

Průběh holotropního sezení. Holotropní dýchání obvykle trvá 2-3 dny a probíhá o víkendech (u některých terapeutů začíná v pátek večer, u jiných v sobotu ráno). Je bezesporu lépe, když je na celé sezení více času a nedělní večery nejsou ve znamení hektických odjezdů těch, kterým zrovna ujíždí vlak. Na začátku takového víkendu se účastníci v kruhu mezi sebou navzájem seznámí a pokud chtějí, podělí se i o to, co je vedlo k účasti na této terapii. Poté se nějakým způsobem vyberou dvojice, které spolu celé dýchání absolvují (někdy tak, jak každý chce, jindy např. pomocí řady dvojic kamínků o stejné barvě, které se mezi účastníky rozdají apod.). Jeden z dvojice bude první den dýchat a druhý u něj bude asistovat jako tzv. sitter, pomocník. Druhého dne se role vystřídají. Ještě před vlastním dýcháním nastává tzv. ošahávací fáze. Při ní střídavě jeden z dvojice leží a druhý se ho dotýká na různých místech těla. To má sloužit k většímu tělesnému "seznámení" vybraných dvojic, ale myslím, že řada lidí by se bez toho obešla.

Na počátku vlastního holotropního dýchání si každý účastník ováže přes oči šátek, aby se tím prožívání více zevnitřnělo. Pak terapeut vyzve účastníky sezení, aby se položili na lehátka a poté je uvádí do stavu uvolnění, od špiček nohou až po hlavu. Když je tato první fáze dokončena, zapíná se hudba a účastníci jsou vyzváni, aby začali zhluboka dýchat. Hudba je postupně stále hlasitější a dynamičtější. Po několika desítkách vteřin silného dýchání je možno cítit brnění po těle, především v rukou a v podbříšku. Po několika minutách tyto pocity dosáhnou vrcholu a dýchající se jakoby "propadne" do stavu lehkosti, ve kterém si je stále sám sebe vědom jako za běžného stavu vědomí, ale současně začíná prožívat pocity, které k němu přicházejí z nevědomí. Je účelem této terapie, aby je bezezbytku znovuprožil a tím se navždy zbavil jejich rušivé emoční síly. Proto oni divoce sebou mávající jedinci v Johnově TV reportáži. Neinformovaní lidé však nechápou, že dýchající v tomto stavu prožívají všechny negativní zážitky s pocitem vnitřní úlevy, s tím, že se jich zbavují a ne že prožívají nějaké nové utrpení. Ti, kteří nikdy holotropní dýchání neabsolvovali, mohou získat dojem, že jde o nebezpečné praktiky a dýchající jsou zcela bez sebe. Člověk však nikdy nad sebou neztrácí kontrolu; může dýchání přerušit, kdykoli bude chtít. Kdo se však chce svých psychických nebo psychosomatických potíží zbavit, musí těmito zážitky projít. V kostce řečeno: Všechno, co v holotropním dýchání prožijeme, jsme už jednou kdysi prožili. Nemůžeme při něm zažít nic horšího, než co nás již kdysi potkalo. Tyto zážitky má v sobě ve větší nebo menší míře každý, a ti, kteří se účastní holotropních dýchání, se od těch ostatních liší jenom tím, že se s nimi nechají vědomě konfrontovat.

Každý sitter při dýchání dohlíží na svého dýchače a případně mu pomáhá projít obtížnými situacemi. K tomu slouží tzv. body work, tedy práce s tělem, při které sitter (resp. více sitterů) působí na různé části těla dýchajícího a snaží se tak kupříkladu simulovat tlaky během průchodu dítěte porodním kanálem (to může někdy působit dosti divoce). Po ruce je třeba mít sáčky, pokud by někdo při dýchání zvracel.

Celé dýchání trvá zhruba 4-6 hodin, což závisí na tom, kolik toho v sobě člověk má, ale také na tom, kolik času má terapeut, u kterého se sezení účastníte. Když množství zážitků dosáhne určitého objemu, který je momentálně člověk schopen "strávit", upadne většinou sám do stavu uvolnění a lehkého spánku, ve kterém stráví zbytek sezení. Po dýchání vyjádří každý účastník svůj zážitek kresbou na papír (to se označuje jako tzv. "kreslení mandaly") a když všichni dýchání dokončí, nají se a převlečou, sejdou se v kruhu a navzájem si svoje zážitky sdělují (někteří ne, neboť utíkají na vlak).

Pocity po skončení sezení bývají většinou příjemné, spojené s velkým uvolněním. To je však dosti individuální a někteří se naopak mohou cítit nepříjemně. To snad může vyplývat z toho, že se během dýchání v něvědomí aktivují nějaké negativní emoce a zvýrazní se ve vědomí. V takovém případě je nutné sezení opakovat, dokud nejsou tyto pocity a zážitky, které za nimi stojí, zcela eliminovány. Je důležité upozornit, že všechny negativní zážitky by měly být během sezení prožity; pokud k tomu např. z časových důvodů nedojde a dýchání je přerušeno právě uprostřed nějakého svízelného prožitku, ten zůstane aktivovaný vězet na hranici našeho vědomí a je velmi pravděpodobné, že pod jeho vlivem budeme nejspíše po hezkou řádku dní. Určitým typickým sprůvodním jevem po holotropním dýchání je také zvýšená citlivost psychiky a celková labilita, která nejspíše vyplývá z narušení energetického těla. Vymizí však zhruba po týdnu od sezení.

Fyziologická podstata holotropního dýchání. Lékaři obvykle vysvětlují fyziologický princip holotropního dýchání tím, že dojde k biochemickým změnám v krvi vlivem poklesu obsahu CO2 (respirační alkalóza) a organismus (resp. mozek) na toto zatížení a změněnou situaci reaguje tím, že se snaží zjednodušit svoji činnost, přičemž se zbavuje tíživých zážitků z nevědomí. Je faktem, že kromě brnění jsou jedním z prvních pocitů při hlubokém dýchání křeče končetin. V medicinské literatuře jsou tyto pocity popisovány jako patologické. Když Ivan Brezina uveřejnil v roce 1996 (?) v Reflexu svoji reportáž o holotropním dýchání, ozval se tehdy jeden student medicíny a právě na tuto údajnou patologičnost upozorňoval téměř jako na věc, která musí být jasná každému pokročilejšímu medikovi. Jde však pravděpodobně o omyl. Křeče končetin totiž po chvíli polevují a vystřídá je stav hlubokého uvolnění. Je možné, že jsou ve skutečnosti projevem manifestace psychosomatických bloků, jichž se organismus zbavuje. To navíc dokládá prostý fakt, že k nim může dojít kdykoli během sezení.

Ačkoli nemohu "chemickou" teorii potvrdit ani vyvrátit, jsem spíše nakloněn jinému vysvětlení, které může souviset se samotnou funkcí dýchání jako činnosti, jež je ovládána vědomou vůlí i nevědomě. Centrum dýchání tedy de facto leží uprostřed mezi vědomou a nevědomou částí psychiky a dechová cvičení mohou obě tyto součásti naší duše nějak spojit, podobně jak to dokážou psychedelické drogy.

Rizika holotropního dýchání. Debata o rizicích této terapeutické metody se rozběhla vlastně až po odvysílání Johnova příspěvku a to především pod dojmem efektních záběrů "smyslů zbavených" dýchačů. Otázkou ovšem je, jakou váhu mohou mít názory neinformovaných lidí bez vlastní zkušenosti (tedy lidé jako John), kteří nemají o zážitcích dýchajících vůbec žádnou představu a tudíž nemohou skutečná rizika posoudit. Johnova reportáž (ostatně, už příznačně nazvaná "LSD Dech") vyvolala v prvé řadě dojem, že holotropní dýchání vyvolává stavy, které se vyskytují u psychedelických drog, takže člověk se zcela přestane kontrolovat a neví, co dělá. To je samozřejmě zásadní nesmysl a věděl by to každý, kdo holotropním dýcháním prošel. Ví to tudíž Jan Kašpar z Mladého světa, ví to Ivan Březina z Reflexu a vědí to redaktoři a redaktorky Magazínu Práva, Magazínu Blesku či Květů, kteří si holotropním dýcháním na vlastní kůži prošli a napsali o něm věcné a střízlivé reportáže. Neučinil to však Radek John. Možná sami "pachatelé" LSD Dechu po řadě dopisů od diváků poznali, že splácali hloupost, a proto o půl roku později reagovali velmi zlým a pomlouvačným způsobem.

Co je však skutečným rizikem holotropního dýchání? Je třeba objektivně a upřímně říci, že podstatu procesu, při kterém se při hlubokém dýchání z podvědomí uvolňují zážitky se silným emočním nábojem, dosud podrobně neznáme. Proto nelze s čistým svědomím eventuelní negativní efekt vyloučit. Osobně se však domnívám - a to by po své zkušenosti jistě řekla většina dýchajících -, že žádné zvláštní nebezpečí při holotropním dýchání nehrozí. Nejedná se o terapii tak razantní jako LSD a ani se nejedná o nijak silný stav změněného vědomí. Lékaři sice varují, že zrychlené dýchání vytvoří na EEG stejné křivky, jako mozek člověka trpícího epilepsií, ovšem nevylučoval bych, že jde o podobnou dezinterpretaci fyziologických projevů jako v případě "patologických křečí". Přesto se holotropní dýchání lidem trpícím epilepsií zásadně nedoporučuje. Pokud bych měl přece jen vyzdvihnout nějaký záporný efekt, bylo by to dočasné, zhruba týden trvající narušení psychické kondice, projevující se zvýšenou citlivostí a určitou labilitou (jak už jsem uvedl výše).

Holotropní dýchání může být rizikové také pro lidi trpící srdečními problémy, neboť by mohli během sezení procházet tak emočně silnými prožitky, že by je jejich organismus nevydržel. Zdaleka největší riziko však spočívá v možnosti zranění. Lidé se zkušeností z holotropního dýchání dýchají někdy i doma, ale potom samozřejmě musí akceptovat nebezpečí, že vrazí hlavou do stolu a způsobí si otřes mozku. Dohled je v každém případě důležitý, protože dýchající může při zkoumání vlastního nitra dočasně zvýraznit některé obtížné intrapsychické problémy, se kterými si labilnější lidé bez pomoci druhých nemusí poradit.

Samozřejmostí je, že nechodíme k terapeutům, kteří nemají na HT certifikát. V takovém případě pak nedštíme na holotropní dýchání oheň a síru, když na nás nějaké nevyškolené individuum provádělo praktiky, které skutečné holotropní dýchání připomínaly jen vzdáleně (takový případ znám osobně).

Kdy je holotropní dýchání užitečné? Holotropní dýchání se v prvé řadě hodí u lidí trpících silnými emočními potížemi. V takových případech je možno už od prvního sezení očekávat velmi intenzívní zážitky, které postupně srážejí negativní obsah podvědomí a přinášejí nemocnému výraznou úlevu. Naopak je velmi běžné, že lidi, které vede k holotropnímu dýchání pouze zvědavost, neprožijí téměř nic, pokud nepočítáme pár pohybů rukou a vize různých barev, které však není nutné nijak vznešeně interpretovat. Zjednodušeně řečeno, holotropní dýchání nám dá to, co právě potřebujeme. Zbaví nás v prvé řadě emocí, které škodlivě zasahují do našeho vědomí. Člověk, který na duši ničím vážným netrpí a nepotřebuje nic řešit, také během dýchání nic řešit nebude.

Osobně se domnívám, že lidi, kteří jsou jinak v pořádku a trpí pouze zvláštními druhy iracionálních fobií (např. strach z nožů, strach z peří, strach z nečistot apod.), jež mají většinou "inkarnační kořeny", by raději měli vyhledat terapeuta, který praktikuje regresní terapii. Ten je pak přímo a rychle zavede ke kořeni problému. Při holotropním dýchání by se takový zážitek mohl vynořit až po několikerém sezení, což je zbytečné plýtvání financemi. Holotropní dýchání však považuji za výrazně razantnější a účinnější než regresní terapii.

Jak najít terapeuty holotropního dýchání? Žádný oficiální seznam vyškolených terapeutů sice vydáván není, ovšem je možno se obrátit buď na časopis zabývající se alternativní medicínou (např. Regenerace) nebo je možno nahlédnout do aktuálních vydání knih Stanislava Grofa, kde je obvykle na konci knihy momentální seznam certifikovaných lidí uveden. Občas se tu a tam vyskytnou i knížečky se seznamy léčitelů působících v České republice, kde mohou být terapeuti HT též uvedeni.


V roce 1999 navštívil Stanislav Grof už poněkolikáté Českou republiku.