ÚVOD

Na začátek stručný úvod do historie kulturistiky a evoluci nutričních doplňků:

50. léta: Tento kulturista vybudoval svůj svalový fond převážně na tvarohu.

70. léta: Tento kulturista získal svůj svalový rozvoj převážně na kombinaci Dianabolu s Primobolanem. Celé ho to stálo několik tisíc dolarů ročně.

90. léta: Tento kulturista se už neobejde bez zhruba 50 Dianabolů denně a několika gramů testosteronu týdně. Za rok vyhodí za steroidy asi 40-50 000 $$.

Takže to byl takový malý úvod pro nováčky, kteří se tomuto sportu chtějí věnovat.

Kulturistika je sport, ve kterém jsou steroidy asi vůbec nejvíc zneužívány. Ačkoli v jiných odvětvích nemusí být situace o mnoho lepší, kulturisté nepochybně často odnášejí skutečnost, že výsledky sportovního tréninku jsou na nich velmi dobře vidět, což pochopitelně nevzbuzuje pozitivní reakce u těch, kteří se objemem svého pasu zrovna neblíží figuře Stevea Reevese. Zatímco výsledky šampionátů v kulturistice či silovém trojboji se proto v tisku přejdou třemi řádky, případy dopingových nálezů v tomto sportu dostávají speciální celostránkové články (viz MF Dnes).

Veřejnost však většinou nemá nejmenší ponětí, že anabolické steroidy, líčené jako ďábelské substance zodpovědné za mnoho nevyjasněných úmrtí,  jsou ve skutečnosti velmi širokou skupinou látek, které mají často zcela jiné chemické vlastnosti, druhy působení i typy negativních efektů. Jakákoli paušalizace je proto v jejich případě velmi zavádějící, ovšem je bohužel jevem, se kterým se v médiích takřka bez výhrad setkáváme.

Příčiny tohoto veřejného obrazu steroidů mají velmi jednoduché kořeny. Ne všechny steroidy jsou totiž hrůznými chemikáliemi systematicky ruinujícími lidské zdraví. Ačkoli se dnes již jako léky nahrazují modernějšími a bezpečnějšími látkami, některé z nich nacházejí stále velmi přínosné uplatnění v medicíně (např. oxandrolon při léčbě pacientů s AIDS). V zájmu nahrazení chybějících morálních zábran pro jejich zneužívání jsou však jejich vedlejší účinky cíleně zveličovány.

Co snídal Barbar Conan?

Počátek steroidové éry v moderním sportu se datuje do doby na přelomu padesátých a šedesátých let. Steroidový boom de facto odstartovali sovětští supersportovci, „suplementující“ megadávkami testosteronu. Protože ani jejich američtí kolegové nechtěli zůstat pozadu, reagovali užíváním Dianabolu (methandrostenolonu), dodnes asi vůbec nejznámějšího steroidu, přezdívaného „snídaně šampionů“. Tento steroid přinesl slávu mnoha skvělým sportovcům, mj. i Arnoldu Schwarzeneggerovi. Za svaly barbara Conana totiž nestálo otáčivé kolo, ke kterému byl přikován, nýbrž užívání Dianabolu a Primobolanu „pod lékařským dohledem“.

Nemysleme si však, že moderní vědecký výzkum zásobuje sportovce novými, neodhalitelnými steroidovými substancemi. Spektrum užívaných anabolických steroidů je už po několik desetiletí prakticky stejné. Vyplývá to především z faktu, že výzkum steroidů se dnes již prakticky zastavil a kvůli sportovcům, kteří jsou často prakticky jejich jedinými uživateli, se nikdo s drahým výzkumem obtěžovat nebude.

Pozn.: Kolem roku 2009 se objevily na černém trhu dopingové látky nové generace jako SARMs, Aicar, GW501515 aj. Jejich vstup na scénu zřejmě souvisí s novou vlnou "zázračných" výkonů v atletice. Příznačné je, že příslušné testy na tyto látky zatím vesměs chybí. Na klasické steroidy jsou pozitivně testováni hlavně atleti ze států bývalého východního bloku.

Pokud tedy čtenář v novinách narazí na zprávy o pozitivních dopingových případech, bude se kromě  Dianabolu jednat prakticky výhradně o Anadrol (oxymetholon), injekční testosterony, Primobolan (methenolon), Winstrol (stanozolol), Equipoise (boldenon), Anavar (oxandrolon) nebo Deca-Durabolin (nandrolon). Nejsilnější – a současně potenciálně nejnebezpečnější – z těchto látek je Anadrol, za kterým následuje téměř stejně účinný (ale relativně šetrnější) Dianabol. Na opačném konci spektra jsou poměrně bezpečné látky jako Anavar, Primobolan, Winstrol či nandrolon, které však naopak nemají tak dramatické účinky. Přibližně uprostřed pak najdeme různé formy injekčních testosteronů.

Sportovci tyto látky často spojují do směsí, protože se tím násobí jejich účinky. Každá z nich má přitom různé využití. Chcete získat sílu a přitom zůstat štíhlí? Není lepší volby než Winstrol a Anavar. Chcete co nejrychleji získat brutální hmotu? Pak není nad Anadrol, Dianabol či testosterony. (Ale předem si zajistěte dárce zdravých jater.) Jste žena a nechcete riskovat, že vám bude růst knír? Pak zvolte raději Primobolan. Obvykle přitom platí, že čím dramatičtější a rychlejší nárůst svalů steroid působí, tím rychlejší a větší jsou ztráty po jeho vysazení. Není výjimkou, že po kúře s Anadrolem či Dianabolem ztratí steroidový uživatel téměř všechny své přírůstky. Anabolické steroidy totiž způsobí velmi záhy prudký pokles tvorby tělesného testosteronu a než se hladiny hormonů po kúře upraví, organismus se ocitne v silném katabolickém stavu. Aby se proto po každém steroidovém cyklu pokud možno co nejvíce omezily nevyhnutnelné ztráty, silné steroidy se kombinují s mírnějšími, které umožňují pozvolné snižování dávek na konci kúry, nebo se užívají speciální látky na podporu tvorby tělesných hormonů.

Většinou také existuje přímá úměra mezi silou anabolického efektu a silou vedlejších účinků. Injekční steroidy jsou vesměs šetrnější, protože se z místa vpichu dostávají přímo do krve. Naopak orální steroidy jsou tzv. 17-alkylovány, což znamená, že je u nich na 17. uhlíku připojena skupina CH3, aby se předešlo jejich předčasnému rozkladu v těle. To však způsobuje značné zatížení pro organismus. Nejedna „vypálená“ játra mají na svědomí Dianabol či Anadrol, zatím jediný steroid, u něhož byla prokázána souvislost se vznikem rakoviny jater. Na druhé straně se však steroidům často přisuzují neodůvodněné „zásluhy“ na předčasných úmrtích sportovců.

Causa nandrolon

Pro širokou veřejnost je ovšem z novinových zpráv zdaleka nejznámější nandrolon. Proč právě nandrolon? Nandrolon, známý mezi sportovci jako „Deca“ (podle obchodního názvu Deca-Durabolin), je injekční steroid, který se těší velmi vysoké popularitě. Jeho efekt sice není v porovnání s těmi nejsilnějšími nijak mimořádný, nicméně vedlejší účinky jsou poměrně malé a hlavně je ceněn jako steroid č. 1, co se týká sestavování směsí. Velkou nevýhodou je však fakt, že jeho metabolity mohou být v moči sportovce objeveny velmi dlouhou dobu od posledního použití – dokonce až 16 měsíců! Proto je nandrolon zodpovědný za největší počet dopingových nálezů. Na druhé straně však právě skutečnost, že je svou dlouhou detekční dobou velmi dobře známý, činí opakované nálezy u špičkových sportovců poněkud záhadnými. Je dosti nepravděpodobné, že by sportovec, který každoročně podstupuje několik – nebo několik desítek – dopingových kontrol, hazardoval s takovou látkou jako nandrolon. Pakliže se některé obhajoby, snažící se vysvětlit mnohonásobné zvýšení množství jeho metabolitů v moči intenzívnějším tréninkem, ukazují poněkud nevěrohodné, spadají pozitivní testy nejspíše na vrub užívání steroidů z nespolehlivých zdrojů.

Černý trh je totiž v obrovské míře zaplaven padělky a drahé steroidy se často z ampulí umně vysávají a nahrazují levnějšími. Zákazník pak sice třeba v takovém případě nepocítí dostatečně silné účinky, ale nemůže si stěžovat, že mu byl prodán kuchyňský olej (což je horší varianta). Prodej takto padělaných steroidů ve skutečnosti přináší mnohem silnější rizika ohrožení zdraví, než vedlejší účinky steroidů samotných. Názorným příkladem mohou být případy sportovců, kteří od dealera kupovali tablety „Dianabolu“, ale skončili na jednotce intenzívní péče kvůli předávkování Clenbuterolem, lékem proti astmatu, jenž je také užíván pro své anabolické účinky. Tyto dvě látky mají totiž různé dávkování, ovšem bezohledný dealer, který chce vydělat co nejvíce peněz,  si s tím zjevně hlavu neláme.

Kromě různých druhů nandrolonů najdeme u mladých uživatelů prakticky výhradně jen injekční testosterony a Dianabol, resp. methandrostenolon (dnes nejčastěji k dosažení pod obchodním názvem Naposim), což nejsou látky, které by byly prosté vedlejších účinků. Proč tedy neužívají bezpečnější prostředky? Důvod je zcela jednoduchý: Anabolické steroidy jsou totiž vesměs nepředstavitelně drahé. Právě výrobci „bezpečných“ steroidů si záměrně diktují neúměrně vysoké ceny a navíc se snaží vyrábět tablety s co nejmenším množstvím účinné látky, aby se ztížilo jejich zneužívání. Výsledkem této bohulibé snahy jsou astronomické ceny na černém trhu, které stěží může akceptovat průměrný občan, natož pak výdělečně nečinný teenager. Jen pro představu: denní dávka Anavaru vyjde steroidového adepta minimálně na dvě stě korun denně, což činí za dva měsíce bratru dvanáct tisíc. Ceny Winstrolu či Primobolanu nejsou o nic nižší. Není pak divu, že mladí uživatelé se daleko raději obrátí k „lidovým“ cenám levného rumunského Naposimu, který se ovšem může snadno stát branou ke zdravotním problémům.

Hráči se smrtí

Jsou ale anabolika opravdu tak škodlivá? Odpověď na tuto otázku do značné míry závisí jak na druhu konkrétního steroidu, tak i na jeho uživateli. Steroidů se totiž velmi často chápou právě ti, kterým patří do rukou nejméně. Nejčastěji jde o pohodlné –náctileté výrostky, kteří po několika měsících špatně vedeného tréninku zjišťují, že nedosáhli muskulatury Arnolda Schwarzeneggera, a hledají co nejsnazší cestu k tomu, aby mohli v létě na koupališti ohromovat užaslé dívky. Svou lenost pak dokonce omlouvají tím, že v patnácti letech dosáhli „výkonnostního plató“. Je běžným pravidlem, že o nebezpečích dopingových látek se ani neobtěžují informovat a většinou se spoléhají na „zaručené“ zkušenosti kamarádů. V tom lepším případě mohou taková dobrodružství končit tragikomicky, v tom horším bohužel tragicky. Na zahraničním internetovém fóru se nedávno například probíral případ mladíka, který během dvou týdnů vypil (!) 14 ampulí Deca-Durabolinu a kromě dotazu, zda je jeho dávkování dostatečně vysoké, se rovněž zajímal, co je příčinou toho, že trpí silnými zažívacími potížemi. Další experimentátor potom namísto 15 tablet Dianabolu denně konzumoval každý den 15 lahviček po 100 tabletách (!!!) a přišel za lékařem s překvapenou otázkou, proč mu padají vlasy a močí krev. Jiné případy ovšem mají mnohem horší konce. Protože individua tohoto druhu nedisponují dostatečným svalovým základem a bez anabolik nejsou schopna cvičit, dříve či později jsou postavena před dilema, zda cvičení zcela zanechat nebo roztočit ruletu neustále se zvyšujících dávek steroidů, bez nichž nelze dosáhnout dalších pokroků. Není potom divu, že po několika letech nemálo z nich končí na nemocničním lůžku jako 130kilogramová invalidní monstra.

Existuje mnoho kondičních kulturistů, kteří se odhodlají k užívání anabolik po mnohaletém tréninku – vesměs před dosažením třicítky -, protože tuší, že se začínají přibližovat ke svým genetickým limitům. V tom případě ovšem takové rozhodnutí následuje po mnohem detailnějším studiu dopingových látek a jejich negativních účinků. V případě vrcholových sportovců však jde o zdraví taktéž až ve druhé řadě.

Oceloví muži

Jako důkaz toho, že škodlivé účinky anabolických steroidů jsou často přehnané, slouží fakt, že zatím nedochází k hromadnému vymírání kulturistů 60. let, kteří stáli u počátků steroidové éry. Jedním dechem je však nutno dodat, že množství steroidů, které užívali sportovci před 30-40 lety, je v porovnání s dneškem zcela směšné. Zatímco totiž kulturisté v šedesátých letech řešili dilema, zda je bezpečné zvýšit denní dávku Dianabolu na 2 tablety (10 miligramů) denně, dnešní teenageři celkem běžně užívají 10-20 tablet a někteří profesionálové-rekordmani jdou v extrémech až na 50-100 tablet denně. Tyto dávky jsou však dnes bohužel nezbytné k úspěchu mezi absolutní elitou. Špičkoví kulturisté jsou proto schopni utratit za steroidy i 50 000 dolarů ročně.

V posledních deseti letech se vyskytly celkem dva případy úmrtí elitních profesionálních kulturistů: Egypťan Muhammad Benazziza zemřel na předávkování diuretiky a Rakušan Andreas Muntzer podlehl vnitřnímu krvácení poté, co mu praskly cysty na játrech, vzniklé jako následek užívání obřích dávek anabolických steroidů. Zdá se však, že špičkoví profesionálové moderní doby jsou fyzicky velmi odolnými jedinci, které jen tak něco nerozhází. Místo úmrtí se tudíž stále častěji množí pouze případy náhlých kolapsů a omdlévání. Nejznámějším omdlévačem posledních let je Američan Paul Dillet, který už dvakrát zkolaboval v zákulusí soutěže Mr. Olympia a v loňském roce ze záhadných důvodů vůbec nenastoupil. Záhada byla poněkud poodhalena, když tento černý borec letos na jaře náhle ukončil sportovní kariéru. Podle zákulisních informací stály zdravotní následky nadměrného užívání anabolik (spíše než údajná zranění) i v pozadí nečekaného odchodu šestinásobného vítěze Mr. Olympia Doriana Yatese. Yates se však pravděpodobně již zregeneroval, protože stejně nečekaně letos ohlásil možný návrat na soutěžní pódia.

Vedle steroidů se pro zvýšení anabolizace používá i vysoce nebezpečný inzulín a také růstový hormon, který kromě působení na růst svalstva zapříčiňuje také hypertrofii vnitřních orgánů, takže řada soutěžících na Mr. Olympia poněkud připomíná těhotnou Demi Mooreovou na obálce časopisu Vanity Fair. Jednou z posledních novinek „doplňků výživy“ je i synthol, olejová substance, která se injekčně vpravuje do svalu za účelem jeho přechodného zvětšení. Tuto novou módu vyzkoušel v loňském roce i Jugoslávec Miloš Sarčev, který se však při aplikaci oleje nedopatřením píchl do žíly a skončil na oddělení intenzívní péče. „Pocházím z lékařské rodiny a vím, že vám doktoři říkají, že bude všechno dobré, i když nezbývá téměř žádná naděje,“uvedl o půl roku později v rozhovoru pro časopis Muscle and Fitness. „Tentokrát mi však doporučovali, abych se rozloučil se svojí rodinou a dětmi.“

Sarčev přežil a do konce svého života nepochybně na olej zapomene. Soudě podle neforemně nafouknutých ramen a paží na profesionálních soutěžích si však řada Sarčevových kolegů na podobnou zkušenost bude muset ještě počkat.