Programy výběru sportovních talentů

Genetika sice do značné míry determinuje úspěch jedince v konkrétním sportu, ale není všemocná. Zvláště patrné je to v kolektivních hrách nebo velmi komplexních sportech typu tenisu, kde má rozhodující roli specifický talent spočívající v psychomotorických kvalitách a samozřejmě i přednosti psychologické povahy (psychická odolnost, taktika, „čtení hry“, „herní chytrost“ apod.). Multifaktoriální studie většinou uvádějí, že fyziologické faktory vysvětlují jen cca 30-40% výkonnosti hráče v závislosti na druhu sportu. Spolehlivějším vodítkem pro předpověď úspěšnosti jsou tudíž spíše testy herních dovedností. Vysoká úroveň fyzické kondice sice může významně kompenzovat nedostatek herních kvalit, ale nikdy je nemůže zcela nahradit. Bezesporu i zde existují určité tělesné limity, ale jsou mnohem volnější než v individuálních sportech. Typickým příkladem neobyčejně „demokratické“ sportovní aktivity je fotbal. Jiné sporty vyžadují již specifičtější parametry, ale přesto v nich mohou díky vlivu řady faktorů dosáhnout úspěchu i jedinci, kteří se výrazně liší od „ideálního“ průměru. Například i lidé s nižší výškou mohou najít uplatnění na místě rozehrávače v basketbale (takový Muggsy Bogues uspěl v NBA, přestože měřil jen 160 centimetrů) a známe samozřejmě i hokejové hvězdy, které neměly ani 175 centimetrů.

Existují však také další sporty, v nichž je bez specifických fyzických parametrů úspěch na světové úrovni prakticky nemožný. Patří sem např. gymnastika, hod diskem, veslování či plavání. Není proto divu, že se některé státy pokoušejí o speciální programy spočívající v systematickém výběru sportovních talentů na základě měření tělesných parametrů. Zatímco propracovaný sportovní systém bývalé NDR nepřežil dobu sjednocení, v současné době zažívá podobný projekt velký boom u Protinožců. Nejeden televizní divák byl zajisté ohromen velkým úspěchem australských sportovců na olympijských hrách v Sydney 2000 a následně i v Aténách 2004. Země s necelými 20 milióny obyvatel vybojovala 4. místo v žebříčku národů za USA, Ruskem a Čínou. Tento výsledek není vůbec náhodný. V roce 1987 zahájil Australský sportovní institut (AIS) tzv. Program vyhledávání talentů mezi mládeží ve věku 12-16 let. Na základě znalostí fyziologických požadavků v konkrétních sportech bylo prováděno rozsáhlé antropometrické měření a testy fyzické zdatnosti, zaměřené především na fyzické charakteristiky, jež nelze snadno měnit tréninkem, tj. tělesná výška a tělesné proporce. Zpočátku byl výzkum zaměřen na veslování, neboť Australané nebyli v té době schopni vyprodukovat jediného veslaře, jenž by byl schopen soutěžit na soulské olympiádě. Program byl úspěšný; mezi testovanými školáky „uvízla“ Megan Stillová, jež se až do svých 16 let věnovala běhu, a v roce 1996 získala na dvojce bez kormidelníka olympijské zlato. V roce 1994 se proto talentový program rozšířil na další sporty, od veslování přes cyklistiku, atletiku, vzpírání až po vodní pólo. Rozvinul se rovněž intenzívní výzkum světových sportovců na olympiádách a mistrovstvích, který je svázán především se jménem prof. Timothy R. Acklanda z University of Western Australia, jenž tak navázal na práci svého novozélandského kolegy J. E. L. Cartera. Potěšitelné pro sportovce a trenéry z ostatních zemí je, že Australané si výsledky těchto detailních studií nenechávají pro sebe.

Z medailových statistik olympijských her je patrné, že australský program je velmi efektivní hlavně ve sportech, kde je klíčovým determinantem tělesný vzrůst a identifikace sportovního talentu je tudíž relativně jednoduchá (veslařské disciplíny, plavání, skoky do vody). Naopak v odvětvích, která se vyznačují velkou mezinárodní konkurencí a výkonnost zde vyplývá ze složitější kombinace fyziologických faktorů, australští sportovci zatím vesměs paběrkují (na OH 2004 v atletice pouze dva bronzy v chůzi a jedno stříbro za štafetu 4x400 m mužů). Lze předpokládat, že zde se efekt dostaví teprve s delším časovým odstupem a nebude zdaleka tak výrazný. Účinnost talentových programů by samozřejmě byla mnohem větší, pokud by bylo možné identifikovat jedince s nenápadnou výkonností, ale výrazným potenciálem trénovatelnosti. „Víme, že když podrobíme dva lidi stejnému tréninkovému programu, jeden na něj bude reagovat obrovským zlepšením, zatímco druhý nezaznamená skoro žádný pokrok,“ tvrdí Allan Hahn, ředitel fyziologického programu na AIS. Zde by mohli pomoci genetici, kteří by byli schopni odhalit „sportovní geny“. Jejich výzkum je však zatím v počátcích (viz např. objev „vytrvalostního genu“ ACE) a jeho současné výsledky zatím nedovolují předpovědět míru sportovního potenciálu;  rozlišit lze pouze fyziologické dispozice k určitým sportům (např. podle výskytu specifických alel na genu ACE lze určit převládající dispozice ke sprintu+silovým sportům nebo vytrvalosti). Sportovní předpoklady jsou nepochybně výsledkem vzájemné interakce celé řady genů a dopad jejich součinného působení nebude snadné z genomu předpovědět. Klasické motorické testy  tedy zůstanou i nadále nezastupitelné (viz review MacArthur, Northová 2005).