Krunýřovci

Krunýřovci (Loricariidae) se systematicky dělí na pět podčeledí: Ancistrinae (sem patří většina chovaných druhů včetně ancistrusů), Hypoptopomatinae, Hypostominae, Loricariinae a Neoplecostominae (tato podčeleď je akvaristům prakticky neznámá). Jsou druhově nejbohatší čeledí sumců a jednou z nejbohatších rybích čeledí vůbec. Bez velké nadsázky lze říci, že každý jihoamerický potok má svůj vlastní druh lorikarií. Jejich celkový počet se dnes pohybuje někde mezi 600-1000 druhy, i když označení "druh" je stejně pochybné jako v případě corydorasů. Přesné určení často není možné bez znalosti lokality odchytu, protože řada "druhů" je od sebe prakticky nerozeznatelná. Této obrovské diverzitě napomáhá jejich způsob života; vyskytují se totiž převážně v rychle tekoucích potocích, jejichž tok je rozdělen peřejemi. Krunýřovci si však dokážou poradit i s mírnými vodopády, neboť mají ploché tělo a ústa přeměněná v přísavku. Proto se dokážou pevně přisát na podklad (v akváriu např. i na sklo) a pomocí "přískoků" se pohybují i proti silnému proudu. Jinak ovšem nejsou zrovna extra dobrými plavci a ve vodě prakticky jen poskakují z místa na místo.

Jak už napovídá název, tělo krunýřovců je pokryté pancířem z tenkých kostěných destiček (podobně jako u corydorasů). Někteří mají vyvinuté vousky, u jiných chybí. Mají zvláštní způsob regulace světla dopadajícího na sítnici oka - z duhovky vyčnívá přes panenku jakýsi lalok, který se při dopadajícím světle nalévá krví a panenku zastiňuje. Po stránce velikosti mezi nimi panují značné rozdíly - ti nejmenší dosahují jen cca 7 cm (Hypancistrus zebra), ti největší (Hypostomus, Plecostomus) až 0,5-1 m. Údajně platí pravidlo, že menší krunýřovci obývají mělké potoky, zatímco větší krunýřovci žijí ve větších hloubkách. Podle tvaru těla můžeme krunýřovce rozdělit na dvě nápadně odlišné skupiny: rody Ancistrus, Hypostomus, Peckoltia, Panaque, Glyptoperichthys aj. mají zeshora tělo kapkovité, zatímco Sturisomy a Dasyloricarie připomínají podlouhlé tyčky s vláknitě protaženými ocasními ploutvemi. Tvarově se od těchto skupin odlišuje rod Otoniclus, jenž má válcovitý tvar poněkud připomínající přísavky thajské a nejspíš představuje jakýsi archaický typ krunýřovců. Krunýřovci Otoniclus se rovněž vyznačují přidatným střevním dýcháním. Přidatné dýchání má rovněž rod Hypostomus, ale uskutečňuje se pomocí hojně prokrvené sliznice v žaludku.

V našich luzích a hájích se úspěšně pestuje jen několik druhů. Na prvním místě je Ancistrus (vzhledem k chaosu uvnitř tohoto rodu se používá raději termín Ancistrus sp./species, tj. "neurčený druh Ancistrus") a dále je možno v obchodech narazit na Sturisomy a Dasyloricarie. To je však bohužel jen nemastný neslaný odvar druhové škály a nádhery čeledi Loricariidae. Dovolím si dokonce tvrdit, že krunýřovci jsou tou nejnádhernější čeledí sladkovodních ryb na světě (cichlidáři prominou). Z přírody se dováží stále nové a nové druhy, nad nimiž se doslova tají dech. Tento oslavný komentář si v jejich případě můžu dovolit, protože mě k nim - na rozdíl třeba od corydorasů - neváže nijak silné emocionální pouto a mám k nim velké výhrady (viz poznámka v rámečku níže).

Chov. Krunýřovci nemají žádné zvláštní nároky na chemismus, voda stačí kolem neutrálu, měkká až polotvrdá (i když je doporučována spíš měkčí). Bez problémů však vyvádějí mladé i ve vodě tvrdé a alkalické. Vhodná je vyšší teplota (asi 25-28 °C), silné proudění a dobré prokysličení, které kompenzuje vysokou teplotu. Krunýřovci jsou všeobecně považováni za vegetariány, kteří se převážně živí řasami. Toto pravidlo však u všech druhů neplatí. Zvláště v potravě velkých krunýřovců, kteří obývají hlubší vody nepříhodné pro růst řas, hraje dominantní roli v jídelníčku fauna dna (tj. larvy hmyzu, měkkýši apod.). Bohužel dosud nejsou potravní zvyky u nových importů dobře známé. V každém případě je velmi vhodné do akvária vložit kořen, neboť krunýřovci vyžadují ve své stravě nestravitelné balastní látky a z toho důvody kořeny ožírají.

U dovozových krunýřovců se vyskytují velké problémy s aklimatizací. Ryby často po převozu trpí nemocemi a nepřijímají potravu. Značná část potom hyne. Ihned po umístění do nádrže je proto nutné jim vytvořit takřka luxusní podmínky a věnovat jim maximální péči. Nezapomínejme hlavně na kořeny.

Před časem jsem plánoval nákup chovných L-sumců a opravdu jsem si zakoupil osm kusů L-129 za více než 2000 korun. Za 15 dnů do jednoho pošli a protože podobná byla i moje někdejší zkušenost s obyčejnými ancistrusy, s lorikariemi jsem definitivně skončil a každá zmínka o nich na mě působí jako červená barva na býka. Chov takovýchto chcípáckých lemer, které visí přisáté na skle nebo pod kořenem, nehýbou se, nežerou a nakonec z nějakého důvodu zdechnou, opravdu nemá smysl. I kdybych totiž jejich odchov zvládl, stejně bych musel vracet peníze za zdechlé ryby každému druhému zákazníkovi... (Pozn.: Před časem jsem byl za tento výlev své frustrace kritizován na fóru www.akvarista.cz; zajímavé ovšem bylo, že přítomní diskutéři, kteří mne osočovali z hanobení L-krunýřovců, současně přidávali aktuální historky o tom, kolik z čerstvě zakoupených elek jim zase pochcípalo. No, asi jsme u blbejch... Musím však přiznat, že řada L-sumců jsou ryby skutečně nádherné a nedávno, když jsem v nejmenovaném velkoobchodě zahlédl překrasné ryby pod názvem L-340, jsem se přistihl, že můj čerstvě získaný odpor k nim vyprchává. Vzhledem k vysokým pořizovacím nákladům si však na ně prozatím nechám zajít chuť a budu o nich uvažovat eventuelně až v budoucnosti, když už nebudou komerční vyhlídky s jinými druhy sumců optmistické.)

Všeobecně o atraktivních L-krunýřovcích existuje zoufale málo informací. Vzhledem ke své nesmírné ceně si je totiž může dovolit jen zlomek koníčkářů, takže lidí, kteří s nimi mají zkušenosti, je velmi málo. V popisech jednotlivých druhů se proto musím často uchylovat k formulacím užívajícím slůvka "údajně" a "prý".

Rozmnožování. U převážné části krunýřovců se samci odlišují od samic různými výrůstky po těle, hlavně na hlavě nebo na prsních ploutvích (ostny). Ryby však dospívají dost pomalu (do tření jdou až po cca 1-2 letech) a pohlavní rozdíly se poznají až po mnoha měsících života. Je dobře známo, že krunýřovci preferují pro výtěr dutiny z kamenů. V zajetí je může nahradit trubka nebo květináč. Úkrytů by mělo být dostatek, aby nedocházelo ke konfliktům. Podle nepotvrzených informací prý někteří krunýřovci též budují hnízdo v písku. Tření probíhá často nepozorovaně v noci. Řada krunýřovců se vyznačuje péčí o potomstvo. Jikry, které jsou velké a různě zbarvené, hlídá samec a po jejich uzrání potěr vykouše. Rozmnožování u importovaných druhů je však vesměs dosti náročné a vyžaduje maximální napodobení přírodních podmínek a cyklů (období sucha a období dešťů). Zdroje o krunýřovcích se však vesměs shodují na dvou nejdůležitějších faktorech, jimiž je teplota a rychlost proudění vody.

L-čísla. Z důvodu velkého zmatku ohledně importů nových a nových forem krunýřovců zavedl německý časopis DATZ v prosinci 1988 jejich označování pomocí písmene L a čísla (to je podobné jako označování pomocí písmene C u neurčených corydorasů). Od toho tedy pochází pojem "L-krunýřovci". Současný počet L-krunýřovců čítá už přes 400 čísel (viz http://www.l-welse.com/index.php?page=l1). Kromě L-čísel existuje i jiný systém, který pro větší nepřehlednost a totální chaos zavedl v listopadu 1992 časopis Das Aquarium. Ten označuje krunýřovce písmeny LDA a číslem. V roce 1995 bylo LDA-krunýřovců 25, ovšem ukazuje se, že někteří z nich jsou ve skutečnosti totožní s L-sumci. Ichtyologové z toho mají bezesné noci. L- i LDA-krunýřovci jsou průběžně vědecky popisováni, ale stále je zcela běžné, že se vedle odborného latinského názvu označují i číslem.

Na této stránce se pokusím vybrat ty nejlepší z dosud objevených druhů. Je mi ale samozřejmě jasné, že nejde o výběr objektivní. Pro ty, kteří by se chtěli seznámit s téměř kompletním přehledem všech dosud známých L-čísel, jsou dostupné stránky jako www.planetcatfish.com (anglicky) nebo http://www.l-welse.com/ (německy). Je nutno konstatovat, že přes nesmírný počet druhů je většina lorikarií zbarvena víceméně jen "na jedno brdo" a ty skutečně krásné druhy tvoří menšinu. Konkrétně mezi Ancistrinae tvoří naprostou většinu známých druhů šedě či černě zbarvené ryby s tečkováním po těle, jež je tu a tam ozvláštěno světlými lemy ploutví (viz Baryancistrus). Další velkou skupinu představují krunýřovci s temnými pruhy na světlém podkladě. U řady z nich je ovšem pruhování matné a sotva rozeznatelné.

Obývá rychle tekoucí vody s kamenitým dnem. Doporučuje se teplá voda (24°-28° C). Je to v podstatě vžežravec, i když rostlinná strava by měla mít přednost. Není teritoriální a agresívní, takže může být chován dohromady s jinými krunýřovci. Samci se rozpoznají snadno podle výrázných výrůstků na hlavě; samice mají maximálně 2-3 malé výrůstky nebo vůbec žádné. V zajetí se rozmnožuje, a to údajně bez větších problémů. Samice klade 20-35 velikých, žlutých jiker. Potěr se líhne po 5-7 dnech a je údajně neobyčejně starostlivě opatrován samcem.

Druh z teplých černých vod, kterému nesvědčí tvrdá a zásaditá voda. Naopak při maximálním napodobení přírodních parametrů se prý ochotně rozmnožuje. Samice klade cca 50 jiker. Všežravec, teritoriální, ale vzhledem ke své velikosti neškodný. Rozdíly pohlaví jsou klasické (spočívají v nápadných výrůstcích u samců).

Poměrně známý krunýřovec, který se často importuje. Bohužel, kvůli své velikosti se do běžných nádrží zrovna nehodí. Je to všežravec, který sežere prakticky všechno. Samci dorůstají větší velikosti a jejich zbarvení je údajně poněkud lesklejší. Dosud jsem nenarazil na zmínku o úspěšném odchovu v zajetí.

Existují údajně nejméně 3 variety "Zlatého nugetu" označované pro větší nepřehlednost čtyřmi L-čísly: L-81 (Xingu-Orange-Seam-Pleco) = malé skvrny, L-85 (Xingu-Baryancistrus) = střední skvrny, žádné žluté lemy ploutví (u mladých ryb velké skrvny s lemy), L-18 (Golden Nugget) = střední skvrny a L-177 (Iriri-Yellow-Seam) = velké skvrny. Zbarvení se může poněkud měnit podle pocitů ryby a prostředí.

Baryancistrus je v zásadě všežravec, nicméně podle některých zdrojů při nedostatku rostlinné potravy (např. okurky aj. zelenina) ničí rostliny. Životní nároky jsou obdobné jako u ostatních krunýřovců: teplejší voda (25-28 °C), silné proudění, dobré prokysličení, dostatek úkrytů a kořenů pro ožírání. Je to mírumilovný druh, v současnosti jeden z nejoblíbenějších krunýřovců. Ve společnosti jiných sumců se ale může projevovat teritoriální chování, takže nádrž by měla být dostatečně velká, s úkryty. Často jsou uváděny problémy při aklimatizaci. Podle německých stránek L-Welse je to údajně důsledek toho, že žijí v mělkých potocích, kde jsou snadno loveni, a během přepravy se s nimi pak nikdo příliš nepárá. Do Evropy se dostávají tudíž vysílení a hladoví. Pokud po importu nežerou, během několika týdnů zahynou vysílením nebo na následky infekcí.

Rozlišení pohlaví je těžší než u jiných druhů. Samci mají plošší hlavu, která se v pohledu zboku zvedá v menším úhlu než u samic. V zajetí je lze rozmnožit, ovšem vyžaduje to napodobení období dešťů se silným prouděním (pokud možno přímo na jeskyni, kde se ryby ukrývají).

Velmi atraktivní druh, který se dováží v malých velikostech, ale v dospělosti dorůstá značné délky. Je dost teritoriální, takže vyžaduje velkou nádrž. Rovněž je uváděna náročnost na kyslík. Podobně jako L-18 je to všežravec s tendencí k vegetariánství. A stejně jako u tohoto druhu se velmi těžko aklimatizuje.

O rozmnožování v zajetí zatím není nic známo. Samci mají širší hlavu, vystouplé kopulační orgány a výrazné ostny na prsních ploutvích.

Pozn.: Z řady druhů Baryancistrus je možno ještě upozornit na Baryancistrus sp. L-115. Bohužel, krásné velké bílé skvrny se v dospělosti zmenšují.

Krunýřovec-chameleón, který mění své zbarvení nejen v závislosti na podkladu, ale i denní době. Na obrázku je normální vizáž, zde jsou jeho různé "mimikry".

Je to vegetarián, požírač řas, který pochází z rychle tekoucích toků (pravděpodobně černých). Údajně není teritoriální. Rozmnožování není dokumentováno. Příbuzný druh Dekeyseria sp. L-52 dává cca 50-120 jiker, z nichž se po 9-10 dnech vylíhne rychle rostoucí potěr.

Zajímavý zelený druh z Argentiny. Samci jsou více tečkovaní, méně zelení, s delšími ploutvemi. V zajetí se projevuje jako vegetarián a může i požírat akvarijní rostliny.

Ryba, která se poměrně často vyskytuje v dovozech. Vzhledem ke své velikosti vyžaduje velkou nádrž s dobře zakořeněnými tuhými rostlinami a dobrou filtraci. Údajně je to všežravec, který sežere salát, hrách, špenát, ale má rád i garnáty a rybí maso. Vzhledem k tomu, že během rozmnožování vyhledává nebo přímo vyrývá dlouhé tunely, v akváriu je jeho vytření málo pravděpodobné. Pohlavní rozdíly se poznají podle genitální papily, která je u samců vystouplá.

Pozn.: Pozor si je nutno dát na mladé ryby příbuzného druhu Glyptoperichthys punctatus. Jejich krásné zbarvení se totiž v dospělosti ztrácí.

Hypancistrus zebra byl popsán teprve v roce 1991, ale za tu dobu se stal jednou z nejžádanějších akvarijních ryb. Je to skutečně jakýsi symbol čeledi Loricariidae. Bohužel, právě jeho obrovská žádanost způsobuje, že mnohé přírodní lokality jsou dnes prakticky vybrakovány a cena importovaných dospělých ryb stále stoupá. Jestliže v roce 1997 činila kolem 400 korun, v roce 2002 byly tyto ryby z dovozu už za 1500 korun/kus (v zámoří až za 100 dolarů!!!) a v roce 2005 se jejich cena dostala přes 2000 korun. To vyhlásila brazilská vláda moratorium na jejich lov a ceny prakticky během několika měsíců vystoupaly do astronomických výšin. Dnes se např. v Německu prodávají v obchodech za 60-120 Euro a na internetových burzách se dospělé ryby nabízejí až za 190 britských liber (tj. skoro 8000 korun!). Přesto je o ně zájem. Štěstí má pochopitelně ten, kdo má z dřívějška chovné stádečko, a může tudíž poblázněným L-46 - fanatikům prodávat za jinak zcela iracionální ceny.

Doufejme, že chov zeber v zajetí se postupně rozšíří a ceny klesnou. Jejich rozmnožování přitom není obtížné, ale produktivita je zoufale nízká. Znal jsem jednoho pražského akvaristu, který se jimi zabýval, a postupně nashromáždil chovné hejno 40 kusů. Přesto se mu za několik let podařilo odchovat jen několik desítek kusů. Nakonec se mu do nádrží dostala epidemie a přeživších 10 jedinců dal svému známému. V současnosti (2005) se snažím vypátrat jiné chovatele, kteří se jimi zabývají, ale zdá se, že jich nebude mnoho a nejspíš se budu muset nevyhnutně poohlédnout v zahraničí. Momentálně není příliš nadějné dostat tyto ryby za výrazně méně než 30 Euro.

Chov: Biotop zeber sestává z rychle tekoucích, bohatě prokysličených potoků s kamenito-písčitým dnem. Rostliny se zde prakticky nevyskytují a voda je velmi teplá (26-28 °C). Chemismus není příliš podstatný, vyhovuje mírně kyselá, měkká voda. Při pH pod 6 prý snáze onemocní chorobami. Několik chovatelů shodně uvádí, že zebry nepatří k vyloženým požíračům řas a důraz na rostlinnou stravu jim moc nevoní. Naopak dobře prosperují při krmení larvami hmyzu a nitěnkami. Důležitost kořenů ve stravě je také zpochybňována. Ke krmení se údajně odvažují hlavně v noci.

Rozmnožování: Samci mají delší výrůstky na trnech prsní ploutve a na žábrech, širší a plošší hlavu a celkově jsou větší než samice. První paprsek prsní ploutve je silnější než u samic.

Zebry byly v zajetí rozmnoženy už mnohokrát, takže by nemělo jít o obtížný druh. Internetové zdroje nicméně uvádějí, že šance na vytření u každého kusu je asi 1:4, což v praxi znamená, že bychom si měli pořídit aspoň 8 kusů. Dospívání trvá dlouho (1-2 roky) a doporučuje se pořizovat kusy aspoň 5 cm dlouhé. Třecí aktivita může trvat až 3 dny a teprve poté dochází k vytření, jehož stimulem je obvykle výměna vody (někteří ji mění za teplejší, jiní za chladnější). Důležité je silné proudění. Samec pronásleduje samici a oplodňuje jikry, které ona naklade. Jejich počet je velmi nízký, obvykle 5-15 kusů. Jsou cca 4 mm velké. Chovatelé často uvádějí, že první výtěr bývá špatně oplozený.

Názory na odlovení jiker, resp. potěru od rodičů se liší. Zebry jsou však považovány za vzorové rodiče. Samec prý dokonce požírá neoplodněné jikry. Potěr lze každopádně odchovat i bez rodičů (nic jiného nám nezbyde, pokud samec jikry a mladé žere). Pokud jsou jikry v dlouhé trubce, měli bychom do ní zabezpečit proudění okysličené vody. Vývoj potěru je do značné míry závislý na teplotě (3-7 dní), která by měla činit kolem 26-28 °C. Malé rybky údajně žerou hlavně v noci a nemá smysl je krmit, dokud nestráví žloutkový váček, tj. po cca 7-8 dnech, kdy také získávají zbarvení rodičů. Rostou dost pomalu. Důležitá je čistota vody a dna.

Co se týče frekvence tření, narážím na různé údaje, od 45 dnů až po půl roku.

Všežravec s tendencí k masožravosti. Pohlavní rozdíly spočívají v nápadných výrůstcích u samce. Jedná se o malý druh, ale samci jsou údajně teritoriální. V zajetí byl už rozmnožen. Samice klade cca 20 jiker velikých 3 mm.

Mírumilovný, všežravý druh, dost podobný L-129. Samci mají výrazné výrůstky po celém těle, ale zejména na prsních ploutvích, a v dospělosti jsou tmavěji zbarvení. Sexuálně dospívají ve velikosti asi 6 cm. V zajetí se rozmnožuje, ale produktivita je malá (10-25 ks na tření) a růst potěru pomalý.

Atraktivní, pohodový, převážně masožravý druh. Samci mají širší hlavu a po těle výrůstky, hlavně na prsní ploutvi. V zajetí se rozmnožuje. Počet jiker se pohybuje mezi 50-80. Pro chov i odchov se doporučuje vysoká teplota 26-30° C.

Hypancistrus sp. L-102

("Snowball Pleco")

Lokalita: Brazílie (Rio Negro)

Velikost: 18-20 cm (dosud největší známý Hypancistrus)

Hypancistrus sp. L-136

(LDA-5, LDA-6)

Lokalita: Brazílie (Rio Negro)

Velikost: 8 cm (10-12 cm?)

Hypancistrus sp. L-199

Lokalita: Venezuela (Rio Orinoco)

Velikost: 12-15 cm

Hypancistrus sp. L-236

Lokalita: Brazílie (Rio Iriri, přítok Rio Xingu)

Velikost: 12 cm

Hypancistrus sp. L-250

Lokalita: Brazílie (Rio Iriri, stát Pará)

Velikost: 8-10 cm

Hypancistrus sp. L-270

(L-307, LDA-76)

Lokalita: Brazílie (Rio Curua Ura, stát Pará)

Velikost: 10-12 cm

Hypancistrus sp. L-287

Lokalita: Brazílie (Rio do Para)

Velikost: 13-14 cm

Hypancistrus sp. L-340

(LDA19, "Mega Clown Pleco")

Lokalita: Kolumbie (Rio Tomo)

Velikost: 8-10 cm

Hypancistrus sp. L-345

Lokalita: Brazílie (Rio Xingu)

Velikost: 15 cm

Hypancistrus sp. L-399

Lokalita: Brazílie (Rio Xingu)

Velikost: 15 cm

Zbarvení velmi připomíná zebry. Ve stáří se ale mění a u starých samců převládá velmi tmavá barva. Je to tedy svým způsobem ryba na omezené použití, která mě příliš nepřitahuje, a to ani přesto, že rozmnožování není příliš obtížné. Na rozdíl od příbuzných zeber mají "Kingové" až 50 jiker velkých přes 5 mm. Potěr roste rychleji než zebry. Pohlaví lze určit obtížně; samci jsou tmavší a na žábrech a prsních ploutvích mají výrůstky.

L-66 jsou převážně masožraví. Žerou v noci. Mláďata mají na rozdíl od rodičů mramorovanou kresbu.

Údajně vyžadují velmi čistou vodu. V zajetí se rozmnožuje, ale produktivita je velmi nízká, podobně jako u H. zebra.

Z rodu Panaque jsou známy především druhy Panaque suttonorum (Blue Eyed Panaque, nesprávně Panaque suttoni) a Panaque nigrolineatus (Royal Panaque). Jedná se o velké ryby (v přírodě až přes půl metru, v akváriu kolem 20 cm). V současnosti se však dováží řada nových druhů rodu Panaque. Doporučuje se kupovat větší jedince, protože u menších roste riziko úhynu.


Panaque nigrolineatus ("Royal Pleco", L-190) Lokalita: Kolumbie, Venezuela, až po jižní centrální Amazonii Velikost: 34 cm	Panaque suttonorum Lokalita: Venezuela, ale spíše Kolumbie (původ nejasný) Velikost: 22 cm

Panaque sp. (1) (L-330?)	Panaque sp. L-90 Lokalita: Peru (Rio Ucayali) Velikost: 40 cm (?)

Panaque jsou řazeni k býložravcům a milují řasy. Doporučuje se rovněž kořen, jenž ohlodávají. Údajně mohou též poškozovat akvarijní rostliny. Měli by však dostávat i živočišnou stravu. Mají rádi akvárium s řadou úkrytů a neradi jsou vyrušováni. Nádrž by měla být co největší, se silným prouděním. Dospělí samci mají výrazné, až několik cm dlouhé výrůstky po těle a na prsních ploutvích. Chovatelé u těchto druhů popisují výskyt teritoriálního chování a agresivitu vůči jedincům stejného i jiného druhu. Mají silné zuby, kterými mohou poškozovat akvarijní zařízení, např. hadičky.

Panaque sice byli již v zajetí rozmnoženi, ale úspěchy jsou jen ojedinělé. Potřebují dostatečný životní prostor, aby byli schopni vyrůst do pohlavní zralosti.

Vedle "velkých Panaque" existuje i skupina dřevožravých krunýřovců, kteří byli dříve označováni jako "malí Panaque", a v roce 2003 byli přeřazeni do nově vytvořeného rodu Panaquolus. Ne každý s takovým řazením ale souhlasí, takže leckde jsou tyto druhy stále uváděny jako "Panaque".

Poměrně velmi atraktivní druh. Jeho cena z importu není vysoká (v Tomi-Písek v létě 2003 za cca 150 korun). Vyžaduje podobně jako jiní Panaque dřevo. Aktivní je hlavně v noci. Samci mají výrazné výrůstky. O rozmnožování mi není nic známo.

Je loven ve velkých, rychle tekoucích řekách v hloubce cca 1 m. Jako jiní "malí Panaque" preferuje rostlinnou potravu a vyžaduje dřevo. V dospělosti může být výrazně teritoriální vůči jedincům svého druhu, takže pokud chováme více kusů pohromadě, je nutná velká nádrž s dostatkem úkrytů. Živočišné proteiny by neměly být podávány příliš často (vyjma "vycpávacího období" před třením). Ve stáří jejich nádherné zbarvení bohužel poněkud bledne. Pohlavní rozdíly je možno rozpoznat až ve velikosti cca 9-10 cm, a to podle nápadných výrůstků samce na zádech. Rozmnožování vyžaduje určitou trpělivost, ale může se v zajetí dařit. Ryby mají 50-70 jiker, z nichž se po 6-7 dnech vylíhne potěr, jenž se po dalších 10 dnech rozplave. Malé rybky rostou údajně celkem rychle a vyžadují podobně jako dospělci dřevo k ožírání.

Panaque (Panaquolus) sp. L-306

Lokalita: Guyana (Takutu River)

Velikost: 10-12 cm

Panaque (Panaquolus) sp. L-341

Lokalita: Peru (Tarapoto)

Velikost: 15 cm

Panaque (Panaquolus) sp. L-374

Lokalita: Brazílie (Rio Anapu)

Velikost: 12-15 cm

Panaque (Panaquolus) L-397

Lokalita: Brazílie (stát Pará, okolí Alenquer)

Velikost: 15 cm


Peckoltia sp. Lokalita: Brazílie (Rio Nhamunda) Velikost: ?	Peckoltia sp. Lokalita: ? Velikost: ?

Peckoltia sp. L-99 Lokalita: Brazílie (Rio do Pará, stát Pará) Velikost: 10-12 cm	Peckoltia sp. LDA-20, LDA-21 Lokalita: ? Velikost: ?

Peckoltia sp. L-76 ("Orange Seam Pleco") Lokalita: Brazílie (Rio do Pará, stát Pará) Velikost: 15-18 cm	Peckoltia sp. L-170 Lokalita: Brazílie (Rio Abacaxis) Velikost: 12-15 cm

Peckoltia sp. L-209 Lokalita: Brazílie (Rondonia) Velikost: 10-12 cm	Peckoltia sabaji Lokalita: Guyana Velikost: 25 cm


Pseudacanthicus sp. L-25	Leporacanthicus galaxias, 25 cm, Rio Tocantins (Brazílie)

Pseudacanthicus sp. L-273, Rio Tapajos (Brazílie), značná velikost	Scobinancistrus sp. L-133, sv. Brazílie, v dospělosti patrně dosti velký


Čerstvě vylíhlý potěr	Mládě se žloutkovým váčkem